Přitom opravdu vynaložené výdaje rozpočtů se prakticky nesnižují, zůstávají již několik let stabilní. Namátkou. V roce 2007 to bylo 1,092 bilionu korun, pak 1,083 bilionu korun (snížení o devět miliard korun), rok 2009 nás stál 1,167 bilionu korun (+84), rok 2010 znamenal výdaje ve výši 1,157 bilionu korun (meziroční pokles o deset miliard) a konečně rok 2011 přinesl utracení 1,156 bilionu (pokles o jednu miliardu). Letos ale pracujeme s vizí 1,191 bilionu korun (+35). Na rok následující si vláda naplánovala utratit 1,181 bilionu korun, což by znamenalo naopak meziroční deset miliard. Ovšem to není ani jedno procento z celku. Výdaje rozpočtu jsou letos a budou i za rok stále téměř o deset procent vyšší než před začátkem krize.

Možná mi na to řeknete, jaký má smysl poměřovat absolutní sumy, když je třeba zohlednit inflaci? Ve skutečnosti zase v těch letech, o nichž mluvíme, tak podstatná nebyla. Ale především a za druhé, výdaje státu se musí řídit jeho příjmy a nikoliv drahotou. A navíc si stát (to za třetí) v mnoha ohledech inflaci zaviní sám – pokud je ochoten platit předražené stavby, pak jeho náklady samozřejmě rostou a přitom užitek (pokud vůbec nějaký byl a je) klesá.

Zajímavé je podívat se na to, jak vlády opravdu šetřit hodlaly a jak šetřit musely – tedy na rozpor mezi plánem výdajů a skutečností. To je velmi poučné. Ve všech letech, o kterých byla řeč, si kabinety naplánovaly výrazně vyšší výdaje, které však z prostého důvodu nemohly uskutečnit. Příjmy státu neplnily očekávání, takže kdyby se utrácelo tak, jak bylo naplánováno a schváleno ve státním rozpočtu, schodek by byl astronomický. Tedy přesněji ještě více astronomický, než jaký byl ve skutečnosti. Pro příklad. V roce 2011 si vláda prosadila v parlamentu právo utratit 1,190 bilionu korun, což si následně ještě zvýšila na 1,210 bilionu. Ale protože ministr financí nedokázal vyždímat z poněkud chřadnoucí a unavené země dost peněz, výdaje bylo nutné utnout na 1,156 bilionu korun.

Bylo by zajímavé zavzpomínat, kdy se v České republice začalo hovořit o nutnosti změnit strukturu státního rozpočtu a snížit vliv mandatorních či quasi mandatorních výdajů na celkové vládní finance. Určitě se o tom mluvilo během vlád Václava Klause, kdy tyto nutné výdaje tvořily cca 70 procent z celku (například 67,7 procenta v roce 1995), ale pravděpodobně o tom diskutovali již pánové Štrougal a Adamec. Nicméně v prvních letech našeho století dosáhl podíl výdajů plynoucích ze zákonů, z uzavřených smluv a z dluhové povinnosti na celkových výdajích asi 73 až 75 procent, v posledních letech dokonce 80 procent. Kdybychom poměřily tyto výdaje se skutečnými příjmy vlády, budeme zděšeni ještě daleko více. Mluvíme totiž o 85 a více procentech.

Zatímco dvacet let diskutujeme o naprosté nezbytnosti a životní nutnosti zreformovat vnitřní strukturu rozpočtu, ve skutečnosti se za tuto dobu situace diametrálně zhoršila. Klasik by řekl, že jsme hned po startu nechali vlivem silného protivětru Stuttgart daleko před sebou a po sedmihodinovém letu na Brusel jsme přistáli nedaleko Varšavy. A jelikož s tím málem, které je k dispozici, hospodaří stát poněkud rozevlátě, skutečné snížení výdajů v jejich absolutní výši je prakticky nemožné.

-Luboš Smrčka | Více na Investujeme.cz