Podle posledních odhadů Mezinárodního měnového fondu míří svět k 4% ekonomickému růstu a vývoj zahraničního obchodu, jehož propad o více než 10 % právě hrozbu globálního propadu hospodářství naznačoval, by již letos mohl tento pokles kompenzovat.

Pomalu z krize

Střední a východní Evropa tedy patřila k regionům krizí nejvíce postiženým. Nicméně její stav lze jen stěží přirovnat k tomu, co se zde odehrálo během světové krize 30. let minulého století i s jejími tak tragickými důsledky. Nabízí se proto otázka, zda strašení z roku 2008, že se svět řítí do obdobné ekonomické mizérie, přece jen nebyla špatným proroctvím.

Psali Jsme: Krize padla i na Ježíška, na Vánoce bude méně dárků

Avšak ani na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Právě obavy z takového hrozivého vývoje totiž vedly k tomu, že vlády mnoha zemí (těch, které si to ekonomicky mohly dovolit) se odhodlaly sáhnout po pádu svých ekonomik k bezprecedentně razantním (a nákladným) opatřením. Šlo jak o standardní fiskální nástroje typu dočasného snížení některých daní či stimulace výdajů, tak o podporu ekonomiky prostřednictvím centrální banky (dodáváním neobvykle velkého objemu peněz do oběhu, navíc za pro banky příznivých okolností – nízké ceny a snazší dostupnosti). Někdy dokonce došlo i na ad hoc opatření podporující jednotlivé trhy (například evropský koncept šrotovného).

Tato opatření se nemohla neprojevit ve fungování ekonomik, i když je obtížné každému z nich přiložit konkrétní váhu v rámci celého komplexu opatření. Zároveň je však jasné, že **účinnost takových opatření má pouze dočasný charakter, a že mnohá z nich jsou navíc i jistou formou "půjčky z budoucnosti". Jinak řečeno, podpora ekonomiky v krizových letech 2008 a 2009 se vrátí v podobě pomalejšího růstu v letech dalších (což platí třeba právě pro šrotovné, které vyčerpalo určitou poptávku po autech, jež by se za normálních okolností projevila až nyní).

TIP: Česká republika, Dánsko, Německo a Rakousko nejlépe odolávají dopadům krize

Ještě větší problém však představuje potřebná "normalizace" fiskální politiky. Tedy nutnost, aby státy začaly hospodařit s rozpočty tak, aby skončilo krizí urychlené navyšování státních dluhů.

Fiskální past

Fakt, že to je nyní velmi obtížné, si ovšem strážci státních pokladen způsobili sami – už před krizí během velmi příznivého růstu ekonomik. Tehdy místo pozvolné, leč rozhodné konsolidace veřejných financí řada států raději zvolila cestu pohodlnější, avšak nebezpečnou: Posílené příjmy dané ekonomickým růstem vlády nepoužily na snižování schodků rozpočtů, ale obětovaly je na další navýšení výdajů. Proto deficity před krizí neklesaly tak, jak by mohly a jak by měly.

Dnešní hodnoty schodků jsou tak u většiny zemí na míle vzdálené od maastrichtského limitu 3 % – a ještě dál od hodnot, které by zajistily zastavení hrozivého nárůstu státních dluhů. Je přitom jasné, že tolerance k růstu dluhu má pro státy fatální dopady. Například v případě ČR se nyní navýšily náklady na obsluhu dluhu v řádu desítek miliard korun ročně (což je řád vyšší, než představují jednotlivé úspory, které stát dnes tak zoufale hledá).

Oslabená ekonomika přitom u většiny zemí způsobuje, že snaha pomoci si k lepšímu výsledku státního rozpočtu podstatným navýšením daní bude komplikovanější než obvykle. Hrozba, že jejich nárůst zpomalí i tak slabě se rozbíhající se ekonomiku, by se neměla brát na lehkou váhu.

-Luděk Niedermayer, Více najdete an Investičníweb.cz