Spravedlností se zabývají filozofové od počátku civilizace. Kupříkladu římský právník Ulpian definoval spravedlnost takto: „Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří.“ O něco „starší“ řecký filozof Platón měl pro dnešní dobu poměrně radikální názor: „Kdo není schopen mít podíl na studu a spravedlnosti, má být usmrcen jako nákaza obce.“

Veškeré soužití lidí závisí na spravedlnosti. Jakmile lidé cítí nespravedlnost, snaží se jí čelit. Třeba revolucí. Ostatně již sv. Augustin napsal: „Bez spravedlnosti, pokud nesledují společný zájem, co jiného jsou království než velké loupeže?“ Jenže je v tom háček. Každý vnímá spravedlnost trochu jinak. A u penzijního systému v tomto není výjimka.

Důchody a zdanění

Aby mohly být důchody vypláceny, je potřeba na ně získat peníze. A otázkou je, jak je získat spravedlivě. V tomto směru jsou dvě základní hraniční možnosti:

• Každý si na důchod naspoří,
• všichni jsou zdaněni a z daní se zaplatí důchod.

Pokud si má každý naspořit a dostane důchod podle toho, kolik si naspoří, znamená to, že lidé s vyššími příjmy budou mít i vyšší důchod. Je přitom jedno, jestli je organizovaný nějaký státní důchodový systém typu 2. pilíř, nebo jestli si každý spoří sám bez jakéhokoli státního zásahu. Z pohledu zásluhovosti je toto spravedlivý systém.

V případě zdanění (v České republice prostřednictvím sociálního pojištění) platí lidé s vyššími příjmy více, než v konečném důsledku ze systému obdrží. To může být dáno např. tak, že je placena daň z příjmů podle jeho výše a vypláceny stejné penze všem. V České republice je toto zajištěno krácením rozhodných příjmů nad 0,4násobkem průměrné mzdy pro výpočet důchodu na 26 % – tedy z každé koruny, kterou člověk nad stanovenou hranici vydělá, sice odvede 28 % sociálního pojištění, ale do výpočtu penze se mu započítá jen z jedné čtvrtiny. I na takovýto (či obdobný) systém lze nahlížet jako na (sociálně) spravedlivý.

Ať se stanoví jakýkoli systém, vždy se najde skupina obyvatel, která ho bude považovat za nespravedlivý. Je vždy spíše otázka jak moc.

Komise pro spravedlivé důchody: Jen dílčí otázky…?

Veškeré předešlé důchodové komise měly jeden hlavní cíl: Zajistit dlouhodobou udržitelnost penzijního systému, který chřadne pod stárnutím populace. Současná Komise pro spravedlivé důchody na tento cíl (snad zatím) rezignovala a zabývá se dílčími úkoly.

V prvé řadě chce najít způsob, jak zajistit vyšší důchody pro ženy, které vzhledem k péči o děti mají v průměru nižší penzi než muži. Aktuálně se probírá několik návrhů: připočítat pečujícím osobám ke skutečnému výdělku ještě průměrnou mzdu a rozšířit vyloučené doby pojištění při péči o dítě do 9 let. Oba návrhy by ženám penze zvýšily. Komise se ale již nezabývala, kde na zvýšení penzí vezme peníze. A nejedná se o vůbec malé částky. Podle některých propočtů jde přibližně o 30 mld. Kč ročně.

Navrhovanou možností byl i společný důchod pro manžele. O něj by zájemci museli požádat. V tomto případě by se jednalo o rozpočtově neutrální opatření – a to nejen na straně státu, ale i domácnosti. U fungující rodiny je toto opatření zbytečné[1], neboť je v zásadě jedno, kdo do společné domácnosti peníze přináší. A nefungující rodina o společný důchod nepožádá.

Dalším bodem má být dřívější odchod do penze lidí s náročnými profesemi. To by mělo za následek vyšší výdaje důchodového systému, ovšem výdaji se důchodová komise nezabývala. Zřejmě to není důležité… či spravedlivé.

Jaký důchod je spravedlivý?

Stále se nabízí základní otázka, jaký důchod je spravedlivý. Ať bude systém nastaven jakkoli, vždy se najde dostatek lidí, kteří ho za spravedlivý považovat nebudou.

Například: Je spravedlivé, aby lidé ve vybraných profesích chodili do důchodu dříve? Vždyť oni si svou profesi vybrali sami a dobrovolně. Je-li náročná, mohou profesi změnit, nebo si mohou vyjednat zajímavější podmínky se zaměstnavatelem. Pokud by je nikdo nechtěl zastávat s vidinou dlouhodobé náročné práce, mohli by si např. vyjednat se zaměstnavatelem soukromý penzijní plán.

Je to obdobné jako nařízení zavírací doby ve velkých obchodech ve vybrané svátky s odůvodněním, že přeci prodavačky/prodavači mají být doma se svými rodinami. Proč ale jen tito zaměstnanci? Proč ne i prodavači v menších obchodech? A když jsme u toho… proč ne lékaři, policisté, hasiči? Vždyť ti také mají rodiny, a tudíž by podle stejné logiky měli svátky trávit s nimi a ne v práci. Jenže ani odborářům se zřejmě nelíbí možnost, že by je ve svátek nikdo neošetřil a hořící byt by museli hasit s kbelíkem vody.

-Petr Zámečník |  Více na Investujeme.cz