Vyvázání ze smlouvy o úvěru při rozvodu není automatické
30. 1. 2017 – 16:15 | Zákony | Martin Slapnička | Diskuze:
V poslední době se stále častěji setkávám s požadavkem na vyvázání z úvěru, který je prezentován jako podmínka pro uzavření smlouvy o vypořádání společného jmění, někdy se stane, že ujednání o vyvázání z úvěru je již uvedeno v podepsané smlouvě uzavřené mezi společnými dlužníky, někdy se dokonce stane i to, a to je již velmi překvapivé, že právní zástupce jednoho z manželů požadavek na vyvázání z úvěru prezentuje před soudem v rámci soudního řízení o vypořádání společného jmění manželů a požaduje po soudu, aby jednoho z manželů z úvěru „vyvázal“.
A copak, že je na uvedeném požadavku tak zvláštního? To, že je v zásadě nemožný.
Stranou smlouvy ve shora uvedených případech, tedy v případech úvěrů, bývá jednak úvěr poskytující společnost na straně jedné – věřitel (např. hypotéční banka) a na straně druhé dlužníci - zde manželé, případně partneři, nebo také dvě osoby, které nespojuje manželství, jednoduše dlužník A) a dlužník B).
Každý z účastníků smlouvu o úvěru podepíše, tedy podepíše ji úvěrující banka, osoba A) i osoba B). Ve vztahu k věřiteli bývají oba dlužníci zavázáni většinou tzv. společně a nerozdílně (jednoduše řešeno, věřitel může chtít celý svůj dluh po kterémkoliv z nich, nikoliv tedy např. 50% po osobě A) a zbylých 50 % po osobě B), to jak si dlužníci svoji účast na dluhu vyřeší mezi sebou, věřitele nezajímá, neboť věřitel sleduje primárně své zájmy – t. j. mít, co nejvíc pojištěnou pravděpodobnost splacení úvěru, čím více dlužníků na jeden úvěr, tím větší pravděpodobnost, že některý z nich dluh skutečně uhradí.
Úvěrovou smlouvu mohou dohodou změnit pouze a jen všichni účastníci úvěrové smlouvy, tedy všichni ve společné součinnosti – úvěrující banka, osoba A) a osoba B). Není možné smlouvu o úvěru změnit tím, že dlužníci si sami mezi sebou něčeho dohodnou bez účasti věřitele.
S ohledem na právě uvedené je zřejmé, že pokud si manželé (partneři, společní dlužníci) mezi sebou dohodnou, že dlužník A) vyváže z úvěrové smlouvy dlužníka B), pak je nasnadě, že ujednání mezi dlužníky nemá pro věřitele žádnou relevanci. K tomu, aby skutečně dluh na sebe převzala toliko jedna jediná osoba, nebo aby osoba B) byla nahrazena osobou C), je vždy zapotřebí součinnosti věřitele a splnění podmínek specifikovaných věřitelem.
Bez souhlasu a součinnosti věřitele jednoduše žádné vyvázání z úvěru neexistuje a dlužník se jej nedomůže ani u soudu.
Dohoda mezi dlužníky může mít vždy dopad jen na účastníky takové dohody, tedy na dlužníky. Příklad: osoba A) si v dohodě s osobou B) ujedná, že veškerý zbývající dluh z úvěru, který mají osoby společný, zaplatí celý věřiteli sama osoba A).
Věřitel nebyl účastníkem takové dohody a eviduje jako dlužníky stále osoby A) i B). Osoba A) přestane přes uvedenou smlouvu mezi dlužníky úvěr splácet. Věřitel se rozhodne, že uplatní zbytek svého dluhu po osobě B) a bude úspěšný (ano i přes existenci smlouvy mezi osobou A a B). Teď se asi ptáte, k čemu je vlastně dobrá dohoda mezi dlužníky, tedy mezi osobami A a B? Dobrá je k tomu, že zavazuje tyto dvě osoby navzájem, tedy osoba B je schopná na základě takové dohody vysoudit po osobě A vše, co v rozporu s dohodou mezi dlužníky musela věřiteli sama uhradit.
Možná to zní složitě, ale je to v podstatě poměrně jednoduché, nelze uzavírat smlouvy v duchu hesla „o nás bez nás“ zde „o věřiteli, bez věřitele“.