Jak konstatoval také Ústavní soud, nájemní vztah v demokratických zemích je zpravidla dočasný, kdežto u nás byl zásadně uzavírán na dobu neurčitou. Právo osobního užívání bytu se „dědilo“ a veřejnost jej chápala spíše jako jakousi formu „vlastnictví“. Nájemní vztahy až do roku 1992 nevznikaly na základě svobodné smlouvy , ale administrativním příkazem národních výborů – proti vůli vlastníků. Staré chápání přetrvalo – lidé pronajaté byty (tedy byty, které jim nepatří, které jen užívají) „prodávají“ a „kupují“; v mnoha případech se tak děje fiktivní výměnou bytů. Stejně tak nájemci bytů často považují právo na „výměnu bytu“ za své právo, které jim umožňuje volně nakládat s něčím, co jim nepatří; pojem „výměna nájemního bytu“ přitom v naprosté většině evropských zemí vůbec neexistuje. Novela občanského zákoníku, která platí od roku 2006, částečně upravila otázky související s nájmem bytu. Postupně tak jsou odstraňovány cenové deformace, které způsobila dřívější, neústavní forma regulace nájemného. Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém návrhu na úpravy nájmu bytu vycházelo z podstaty nájemního vztahu obecně: vlastník věci (v našem případě tedy majitel domu nebo bytu) dobrovolně přenechává právo na užívání věci (bytu) za úplatu a na dobu dočasnou jinému subjektu – nájemci bytu. Nájemní vztah by proto měl být založen na dobrovolnosti, dočasnosti a úplatě za užívání cizí věci. Musí respektovat smluvní volnost a svobodnou vůli obou smluvních stran, ale zároveň musí poskytnout nezbytnou sociální jistotu nájemci bytu, který tím, že si byt pronajímá, uspokojuje svou potřebu bydlení. Nový občanský zákoník, který může nabýt účinnosti nejdříve v roce 2010, by měl sociálně i společensky přiměřeným způsobem ukončit dosud přetrvávající vztahy založené na rozhodnutích bývalých národních výborů při tzv. hospodaření se „socialistickým bytovým fondem“. Proto ministerstvo pro místní rozvoj navrhuje, aby do budoucna – tedy po roce 2010 – mohl pronajímatel vypovědět smlouvu o nájmu bytu také bez uvedení důvodu své výpovědi, avšak s přiměřeně dlouhou výpovědní lhůtou. Právo vlastníka naložit se svým nemovitým majetkem – domem, bytem – tak, jak uzná za vhodné, není možné do budoucna omezovat – proč by měl vlastník nemovitosti komukoli zdůvodňovat, že má například v úmyslu svůj dům zbourat a postavit jiný, modernější? Uživatelé musí mít dostatečný časový prostor (v řádu let), aby si mohli nalézt jiné bydlení – minimálně dvouletá ochranná výpovědní lhůta. Některým sociálně znevýhodněným skupinám osob, např. v důsledku vysokého věku, by měla být poskytnuta ještě vyšší míra ochrany. Pokud by se nájemce bytu nedohodl s pronajímatelem na dalším trvání nájemního vztahu a nájemní smlouva by byla ukončena, v žádném případě by to neznamenalo, že se nájemce ocitne ze dne na den „na ulici“. Vždy je však nutné mít na zřeteli, aby ochranné prvky byly v rovnováze s vlastnickým právem pronajímatele; hledání této rovnováhy je samotnou podstatou legitimních politických diskuzí a rozhodování. I nadále bude v každém případě zachována možnost, aby pronajímatel, tak jako dosud, mohl vypovědět nájem z důvodů, které stanoví zákon, s výpovědní lhůtou výrazně kratší – v řádu měsíců. Půjde o ty situace, kdy nájemce hrubě poruší povinnosti vyplývající z nájmu bytu; ale i v těchto případech bude nájemce bytu nadále chráněn – bude se moci obrátit k soudu se žádostí, aby soud oprávněnost výpovědi přezkoumal; do té doby bude moci v bytě bydlet. Jak je zřejmé, příprava nové právní úpravy nájmu bytu je nejen věcí právně složitou, ale sociálně i politicky citlivou. Některé principy jsou „nové“; avšak nemůžeme se vyhnout tomu, abychom dokončili tento nezbytný transformační krok, který spočívá v odstranění cenových, a bohužel také právních deformací v oblasti nájemního bydlení. Nutným předpokladem je odstranění pokřiveného trhu s nájemními byty – novou právní úpravu nájemních vztahů je možné zavést do praxe až poté, co skončí přechodné období „narovnávání nájemného“ – tedy nejdříve v roce 2010. - Analytické odd. KDU-ČSL -