Vydělává na solární energii, má nárok na podporu v nezaměstnanosti?
1. 5. 2014 – 21:06 | Naše peníze | Redakce NašePeníze.cz | Diskuze:
Jedno z deseti legislativních doporučení, která veřejná ochránkyně práv předložila Poslanecké sněmovně, se týká i provozovatelů malých fotovoltaických elektráren. Drobní výrobci elektřiny (provozovatelé střešních fotovoltaických elektráren o výkonu několika kW připojených do sítě) jsou totiž podle zákona o důchodovém pojištění považováni za osoby samostatně výdělečně činné.
Fotovoltaickou elektrárnu provozují na základě licence udělené Energetickým regulačním úřadem a současně s ní jim bylo přiděleno IČ. Příjmy z výroby elektřiny jsou pak považovány za příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti. Jedná se však řádově o několik tisíc korun za rok, tedy částku, která nepokryje životní potřeby. Provozovatelé těchto elektráren proto mají obvykle jiné zaměstnání, ze kterého žijí.
Do neřešitelné situace se však provozovatelé dostávají v okamžiku, kdy zaměstnání ztratí. Výroba elektřiny se v tu chvíli stává jejich hlavním příjmem, tj. tato samostatná výdělečná činnost je chápána jako hlavní, proto nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti (OSVČ nemůže být uchazečem o zaměstnání podle zákona o zaměstnanosti, může být pouze zájemcem o zprostředkování zaměstnání, tj. bez podpory). Drobní výrobci elektřiny navíc nemohou využít ani postupu standardního pro živnostníky – přerušení provozování živnosti. Určitým řešením je sice možnost požádat Energetický regulační úřad o zrušení licence, ale to svými důsledky není totéž, jako když živnost přeruší jiné osoby samostatně výdělečně činné.
Provozovatelé sebemenších fotovoltaických elektráren (a to ani nezaměstnaní) navíc obecně nemají nárok ani na dávky pomoci v hmotné nouzi. Jako „podnikatelům“ se jim totiž započítává fiktivní příjem v částce odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy za předchozí rok (tedy cca 12 500 Kč), takže na dávky pomoci v hmotné nouzi nedosáhnou.
Veřejná ochránkyně práv proto doporučuje, aby se nějakým způsobem řešila situace, kterou zákonodárce původně jistě nezamýšlel a která tak nepříznivě dopadá na drobné výrobce elektřiny.
Pro ilustraci – typicky se jedná o případy, kdy si lidé na střechu domu namontují solární panely s výkonem cca 0,004 MW. Většinu elektřiny spotřebují sami na provoz domu, zisk z přebytků pouštěných do sítě je v lepších případech 2-3 tisíce korun měsíčně, v zimě jen pár stovek. Pokud přijdou o zaměstnání, je toto jejich jediným příjmem, nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti a sami si musí platit zdravotní a sociální pojištění. Zákon totiž nerozlišuje, o jak velkou elektrárnu se jedná, jaký (a jestli vůbec) z ní má provozovatel příjem.