Přechod z centrálně plánované ekonomiky na tržní znamenal nejen ekonomický, ale také společenský šok. Uvolnění cen znamenalo nejen příliv zboží do dosud poloprázdných regálů v obchodech, ale také růst jejich (nominální) ceny. Jen v roce 1991, kdy došlo k významnému uvolnění cen, povyskočila inflace o 56,6 %!

Novinkou byl širší výběr. Na banány se přestala stát fronta a možnost koupit si je se rozšířila z předvánočního období na celý rok. Množství zboží ovšem přineslo nový druh frustrace: Lidé si nemohli koupit všechno. Ještě před pár lety pro ně bylo dostupné vše (z toho mála), co se objevilo na pultech (či u známého pod pultem), ale najednou musí (!) vybírat, co si koupí.

Spolu s inflací rostly i mzdy. Přesto lidé mohli zchudnout. Inflace vymazávala úspory uložené v bankách – úspory tvořené před rokem 1989 z nadbytku peněz a nedostatku zboží, úspory nepodložené výkonností ekonomiky. Mzdy ale přesto rostly rychleji než ceny.

V roce 1989 činila průměrná mzda 3 170 Kč. V roce 2014 se vyšplhala na 25 686 Kč, tedy na 8,1násobek. Mzdy v uplynulých 25 letech vyrostly o 710 %. Ceny přitom rostly významně pomaleji. Ve stejném období připsaly jen 425 % (přibližně 6,6 % ročně). V průměru se tedy reálně máme o 54,2 % lépe než před čtvrt stoletím.

Samozřejmě se jedná o průměrné statistiky. Mzdy nerostly všem stejně a oproti době budování socialismu, kdy rozdíly mezi příjmy byly minimální, nerovnost významně stoupla.

Ovšem i inflace je podhodnocená – skutečná je nižší.[1] Vyplývá to ze způsobu výpočtu indexu spotřebitelských cen. Ten vychází ze spotřebitelského koše, který je pro výpočet inflace stálý a mění se pouze občas. Lidé jsou ale přizpůsobiví, a pokud ceny jednoho zboží vzrostou více než u substitutu (např. rohlíky zdraží více než chléb), přesunou spotřebu k relativně levnějšímu produktu. Inflace tak na peněženky domácností dopadá méně, než vykazují statistiky.

Český statistický úřad minulou středu zveřejnil statistiky, kolik si lidé mohli koupit zboží za mzdu v roce 1985 a o třicet let později v roce 2014. U některých zboží ceny stouply více než mzdy, a tudíž je možné koupit méně. Příkladem je zemní plyn, kterého mohli lidé v roce 1985 nakoupit 29 200 kWh za měsíční mzdu, zatímco nyní lze za průměrnou mzdu koupit jen 15 291 kWh. Obdobně se dnes prodraží hnědé uhlí. Naopak u velkého množství potravin dostupné množství stouplo znatelným způsobem. Kupříkladu cukru si mohl člověk v roce 1985 koupit 365 kg, nyní ho za průměrnou mzdu pořídí 1,168 tuny. A obdobné je to u elektroniky.

Statistika vzbudila vášnivé reakce a vzpomínky nostalgiků. Např. Josef Cholévka v diskusi pod článkem na iHNed.cz píše v reakci na růst ceny vody: „Kde jsou ty časy, kdy jsme mohli v zimě na prázdném parkovišti mezi paneláky nastříkat vodu z hydrantu a nikdo se nad tím ani nepozastavil. Voda byla levná a bylo jí dost. Byla to krásná doba.“ Uživatel „dacan.strom“ mu přikyvuje: „Hlavně tam nepřekážely auta, my jsme jako děcka hrály na silnici před barákem fotbal a tenis. Dnes se tu nedá kvůli provozu spát s otevřeným oknem.“

Josef Cholévka jde ještě dále: „My se měli po plyšáku rozdělit. Slušní a poctiví lidé by si na své části dál budovali sociální stát, který by byl na hranicích bedlivě chráněný a lumpové by se navzájem mohli okrádat ve své části.“ A pokračuje: „Nájem ve státním bytě stál pár stovek, chleba 5.60, mléko 2.00, pivo 2.70, cigarety 4.00, deset deka salámu 3.00. Nic nám nechybělo.“

-Petr Zámečník | Více na Investujeme.cz