Mnohý čtenář si asi bručí pod vousy: Tobě se to mluví, osle, ty pracovat nemusíš, peněz máš přece dost. No, ono je to za prvé tak, že peněz mám dost proto, že jsem od 18 let tvrdě pracoval. Začínal jsem u tokijských popelářů. Ve čtyři ráno jsem začal koulet popelnice a sbírat pytle s odpadky a končil jsem v podvečer. Včetně sobot. Výdělek stačil na podnájem jedné postele v cizinecké čtvrti, tu a tam neznačkové tenisky a tričko, jedno kino za dva týdny a jídlo ve fastfoodech. Žil jsem sám a nikdo mi nevařil. Nestěžuji si – prarodiče se za války tak dobře rozhodně neměli a dědeček s babičkou z Bystřice pod Hostýnem hladověli i po válce. Dědeček ve vězení, babička s dětmi doma.

Pochopitelně na popelařině si nikdo miliony nevydělá, alespoň pokud jen koulí popelnice a já si je tam taky nevydělal. Tím bonusem a prazákladem ovšem byla práce – vědomí, že když chci jíst, musím pracovat, když chce jíst lépe, musím pracovat víc nebo lépe, nebo taky jinde. V každém případě je to problém, se kterým si musím poradit já, moje dvě ruce a hlava.

Dnes bych pracovat nemusel, pravda. Ale co dál? Práce přece není jen způsob obživy. Práce je přece i něco, čím se člověk v tomhle světě realizuje. Je to jeho originální stopa, kterou po sobě na téhle planetě zanechává. Nemůžeme být, ale ani nemusíme být Rafaelové či Einsteinové, aby ta stopa byla znát. Každá dobrá práce má svou hodnotu, a byť je mnohdy anonymní, můžeme být na ni hrdí. Když jdu po Karlově mostě nebo se dívám na pražské panorama, vidím tisíce, statisíce rukou, statisíce hodin poctivé dobré práce, která je vidět po tisíci, po pětistech či po sto letech. A vidím taky práci fušerskou a lajdáckou, starou rok či dva. Dobrý řemeslník je jako dobrý kumštýř. I on může mít své nadšené obecenstvo, své fanoušky, i on může být a také bývá vyhledávaným a ceněným mistrem. Stejně tak skvělá účetní či prodavačka. Koneckonců, co zbude po nějaké Superstar, která dnes zazáří a zítra už ji nikdo nepozná? Ouřadovi, který život proseděl vymýšlením zdůvodnění své existence? Nic. Na řemeslníky, kteří mi udělali byt, myslím pořád – pravda na některé v dobrém, na jiné v horším.

Platí stále staré Masarykovo a Háchovo heslo o potřebě každodenní drobné práce: „Pracujme, pracujme dobře, protože každé dobré práce je téhle republice třeba. Každý kamínek přidaný do naší stavby ji může upevnit a naopak každá ruka, která se nepřipojí, chybí.“

To není žádné klišé – když mě hezky obslouží milá prodavačka nebo mi zedník dobře a za dobrou cenu usadí vanu, pak věřte, mám lepší pocit než z deseti státnických projevů nebo proklamací. Myslím, že u všech ostatních to bude stejné. Naše země je a bude taková, jací jsme my. Když budeme k sobě poctiví, milí, pak bezesporu milá a poctivá bude naše země.

Ukázka z knihy Tomia Okamury – Umění vládnout. Vydává Nakladatelství Fragment

Knihu je možné objednat online zde - Doporučuje server NašePeníze.cz

Kam dál?

- Tomio Okamura: Stát je v dluzích a peněz občanům sebral víc než dost

- Tomio Okamura: Veřejné zdravotnictví není samoobsluha

- Tomio Okamura: Česko, země kde neexistují špinavé peníze

- Tomio Okamura: Můj pohled na vládní reformy

- Tomio Okamura: Vláda by měla padnout na kolena a o peníze své občany s pokorou prosit

- Tomio Okamura: Proč v ČEZku auta nejezdí na slunce?

- Tomio Okamura: Proč státní kasu vysávají anonymní firmy?

- Tomio Okamura: Sčítání lidu - miliardy v trapu, kdo získal zakázky?

- Tomio Okamura: Japonci nekradou, nerabují, nepřepadávají, nestřílí

- Tomio Okamura: Střílet na zloděje není zločin - Komentář