Jednou z příčin současných skandálů jsou moderní technologie - techniku na odposlech nejprve získaly mafie, pak policie, s pomocí operátorů odposlouchává i BIS. Nahrávací zařízení má dnes taky každý ve svém mobilu. Telefonem může nahrávat druhé a sám je jím nahráván. To nemluvím o počítačích - v nich je odposlech, sledování jakékoli činnost včetně korespondence dětinsky snadné.

Jiní lidé v politice

Další příčinou "provalů" soukromých hovorů a ujednání je nový trend, že do politiky vstupují ve větší míře "amatéři", nebo lépe řečeno jiný typ lidí, než dříve. Stará škola politiků a lobbistů jako třeba pánové Dlouhý, Dyba, Čermák, Palas, Kalousek, Fencl, Macek, Langer neprali a neperou špinavé prádlo venku. Byznys byl jejich věc a jejich "morální kodex" jim velel veřejnost do toho netahat. To má logiku - když špínu nevytáhnu já, neudělá to ani protivník. Vzájemně se hoši drželi v šachu a díky tomu čas od času s protivníky i kooperovali. Dnešní doba naštěstí postrádá velké stratégy, a tak se špína daleko častěji vylévá rovnou do novin a televize.

Morálka a čest jsou prázdný pojem

To, že se tak masově kradlo a krade se i dnes, má jeden základ - lidé absolutně nedbají na svou čest. Tenhle pojem už valné části politiků a úředníků prostě nic neříká. My ohrnujeme nos nad Cikány, ale i kdyby kradli tisíckrát víc, nezpůsobí státu takové škody jako dodnes bezúhonní "slušní" Češi. I kdyby přepadali tisíckrát víc, nezničí tolik životů a osudů jako česká justice a její byrokracie včetně exekutorů, mnohých policistů a státních zástupců. Čest těm slušným, ale všichni u sebe, ve svém okolí nějaký případ zneužití moci nebo velké nespravedlnosti. Tohle sebou přináší bezmoc a právní nihilitu. Lidé si říkají: Jsem slušný, neberu, nekradu a budu žebrák, zatímco ti, co kradou, mají miliony i miliardy. Stát mi ubližuje, křivdí, nepomůže, naopak za velké zloděje musím platit já. Proč? Más smysl být slušný na úkor sama sebe, na úkor rodiny, když vidím, že slušnost nikdy nad podvodem nezvítězí?

Smysl to má. Přestože ta poctivost nikdy nezvítězí. Jenže pořád se nám bude žít lépe ve státě, kde ten boj nevzdáme, než v eldorádu lupičů, v zemi bez práva a hlavně bez spravedlnosti. Když rezignujeme, odsoudíme naše děti žít v zemi, kde budou okrádaní anebo sami budou krást.

Pracovat a nekrást

První krok k nápravě je výchova dalších generací k hodnotám našich babiček a dědečků - práce a čest. Obojí se po revoluci vytratilo - a zcela úmyslně. Veřejnoprávní média musí dnes a denně masírovat veřejnost a propagovat poctivou práci, čestný a poctivý život. Tohle je úkol veřejnoprávní televize a rozhlasu. Ne propagace vražedných počítačových her nebo vysílání akčních thrillerů.

Hlídat hlídače

Poslední skandál s panem Bémem ukázal na další letitý problém - systém sebekontroly státu nefunguje - BIS cosi sleduje, monitoruje něco, ale ve výsledku to nevede nikam.

Samozřejmě tohle neukázaly jen uniklé odposlechy - koneckonců to, že tu nikdo nesedí za bilionové tunely z posledních dvaceti let, je významnou zásluhou i nefunkčnosti BIS.

Ať mi tu nikdo z politiky dosazených šéfů nepláče, že informace měl a předal. Komu? Premiérům, kteří se na zlodějnách budˇpodíleli nebo je minimálně kryli?

V tom případě měla BIS konat dál a informace poslat jiným pilířům demokracie - justici nebo Parlamentu. A v nejhorším měla informovat veřejnost. BIS tu není od toho, aby chránila vládu, dokonce ani ne Parlament. Má chránit zemi a nás. Všechny občany.

Namísto toho dvacet let BIS úspěšně mlčela.

Křičet a konat

To, co můžeme udělat dnes, je také větší občanská angažovanost. Kdykoli se vám stane křivda, musíte křičet, kdykoli uvidíte zlodějnu, musíte křičet. Každý z nás, kdo má nějaké schopnosti, by měl v jistém věku alespoň načas přijmout odpovědnost za veřejné záležitosti. Dodnes jsme nechávali správu veřejných věcí těm, kdo o ní usilovali nejvíc - lidé většinou neschopní se uživit v občanském životě, lidé patologicky toužící po moci, lidé chorobně závislí na zlodějnách.

Je to naše vina, že země vypadá, jak vypadá. Přijímám výtku, že i moje vina. Pamatuju jeden výrok zahraničního ekonoma, který řekl něco v tom duchu, že máme potenciál být Norskem, ale korupce a neschopnost veřejných institucí nás řadí do Afriky.

Nechali jsme si ukrást biliony korun, a když jsou pryč a my, nikoli politici, máme platit účet, tak jsme zděšení. Chyba. Pro příště si svoje peníze musíme hlídat lépe.

Není jiné cesty z této krize - morální, politické, než zvýšení odpovědnosti všech. V prvé řadě je třeba diskutovat nad změnou ústavy.

Je třeba posílit práva občanů a dalšího pilíře moci

Jistým příkladem může být Lichtenštejnsko - právě pročítám knihu Stát ve třetím tisíciletí lichtenštejnského knížete Hanse Adama II. Kníže reformoval svou zemi posílením přímé demokracie. Parlament přijímá zákony. Zákony může vetovat kníže. Jejich rozhodnutí mohou kdykoli zpochybnit a zrušit občané. K tomu slouží referendum - v případě běžného zákona stačí k vypsání 1000 podpisů, v případě ústavního zákona, kterým je možné třeba knížete sesadit a zavést republiku, stačí 1500 podpisů. A pokud pro či proti návrhu hlasuje nadpoloviční většina hlasujících voličů, pak platí to, co rozhodli voliči.

Obce mají dokonce právo na sebeurčení. Víte, co to znamená? Že mohou říct :„S vámi hoši v jednom státě být nechceme a založíme stát vlastní anebo se připojíme třeba ke Švýcarsku.“

Poslední slovo má mít občan

V tomto systému zastupitelská demokracie parlament zpracovává velkou část nezáživné legislativní práce, ale navíc má v sobě dvě silné pojistky - je tu monarcha (jedno, zda kníže či prezident), který přeci jen rozhoduje více s ohledem na nadčasovost a úzké stranické či lobbistické zájmy.
Co je důležité, konečné slovo veta tu mají k dispozici vždycky nakonec občané.

To nutí politiky i monarchu k větší obezřetnosti při přijímání zákonů i k větší osobní slušnosti a poctivosti, protože nedůvěryhodný lump tu na rozdíl od České republiky nemá absolutně žádnou šanci cokoli prosadit.

Uvádím konkrétní příklad, protože už slyším hlasy, jak křičí, že tohle vede k populismu a že lidé nejsou schopni o sobě rozhodovat. No, dokázali to nějaké roky ve Švýcarsku i Lichtenštejnsku a nepřipadne mi, že by tam hrozil krach veřejných financí nebo nás překonávali v tunelování.

Konkrétní systém je k diskuzi, ale to, co je nutné, je skutečně posílit odpovědnost všech, kdo spravují stát. Bez adresné odpovědnosti každého jednotlivce a účinné kontroly, krádeže a zneužívání moci nikdy nepřestanou.

Stačí k tomu relativně málo - donutit politickou reprezentaci k systémové změně.

-Tomio Okamura