Ve všech sledovaných zemích i v mnoha dalších je problém stejný – stárnutí populace. Z jednoho úhlu pohledu nejde o problém, ale o dobrou zprávu. Prodlužuje se střední délka života, dožíváme se vyššího věku. Z druhého úhlu pohledu to ale problém je, a to dosti značný. Stárnutí populace má za následek dlouhodobou finanční neudržitelnost státních důchodových systémů. Vyspělé státy tuto situaci řeší již několik let a postupně mění svoji důchodovou politiku. Hlavním cílem všech je zvyšování důchodového věku, posílení II. pilíře, zejména v podobě zaměstnaneckých penzí, a III. pilíře, jako možnost individuálního spoření na důchod. Všem je jasné, že míra účasti státních důchodů na celkovém zaopatření v penzi musí zákonitě klesat.

Důchod od státu nepostačí, víme to

Situaci si uvědomují i Češi. Z průzkumu veřejného mínění vyplynulo, že více jak 80 procent Čechů je smířeno s tím, že státní důchod bude nedostačující. Stejně tak to vidí například i Američané. V USA si na penzi spoří téměř 70 procent občanů, z nichž 27 procent považuje spoření na penzi jako svoji prioritu. V rámci II. pilíře (zaměstnaneckých fondů) jim přispívá cca 80 procent zaměstnavatelů. A zde je ten rozdíl. V Americe, ve Švýcarsku i v Británii si občané svědomitě spoří a spoléhají se sami na sebe. U nás se lidé stále spoléhají na stát. Naopak v Číně je důchodový systém zajímavý tím, že 98 procent obyvatel počítá s tím, že budou v důchodu zaopatřeni ze strany rodiny. Zároveň si polovinu důchodu naspoří v zaměstnaneckých fondech, aby byli vůbec schopni svoji rodinu živit. V posledních letech přestává být i jejich systém únosný. Jedno dítě, které ze zákona mohou rodiče mít, pak stěží živí dva rodiče a ještě hůř čtyři prarodiče. Nenahrává tomu ani důchodový věk. Ženy v Číně odcházejí do důchodu ve věku 50 až 55 let a muži v 60 letech.



Z grafu je jasně patrné, že důchodové systémy vybraných států jsou naprosto odlišné. Kromě České republiky je součástí systémů II. pilíř, tzv. zaměstnanecký. Účasti ve II. pilíři se pohybují okolo 90 procent a jsou buď zcela dobrovolné, nebo částečně povinné. Ve všech případech jsou ještě spojeny s daňovým zvýhodněním jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Byť II. pilíř v České republice neměl moc velký úspěch, po jeho zrušení teď v České republice naprosto chybí podobná alternativa spoření.

Třetí pilíř je teď u nás nejdiskutovanějším tématem, kdy se naši politici budou snažit o to, aby plnil funkci jak zrušeného II. pilíře, tak pilíře pro individuální spoření. Navrhované úpravy jsou zatím jen kosmetickými úpravami a nepomohou ani detailní změny v I. pilíři.

Sociální pojištění v ČR, které hradí do státní kasy zaměstnanci i zaměstnavatelé, není dostatečným krytím penzí. Zvláště když se náhradový poměr stále drží na více jak 40 procentech průměrné mzdy, což je více než u jiných zemí. Tuto skutečnost vyobrazuje následující graf.



Pokud by se měla Česká republika inspirovat od svých, řekněme „zkušenějších kolegů“, musela by se pustit do radikálních změn. A to:
•    snižování náhradového poměru z prvního pilíře,
•    posilování váhy III. pilíře penzijního spoření – zvyšování odpovědnosti za zajištění se na stáří přímo u jednotlivců, což by mohlo vést k jeho povinnému zavedení,
•    snížení pojistného, které hradí zaměstnavatelé do státní pokladny a zavedení povinných příspěvků svým zaměstnancům do III. pilíře,
•    růst hranice důchodového věku,
•    zpřísňování a zprůhledňování dohledu nad penzijními fondy.

Největším problémem v naší zemi je neschopnost politiků domluvit se na konkrétním řešení. Každá politická strana navrhuje jiné postupy, a ve chvíli, kdy se snaží dostat ke „korytu“, naslibuje hory doly, aby byla zvolena. Teď ale není prostor k tomu, aby si politici dělali dobré oko u voličů. Je zapotřebí sestavit systém, který bude konečně řádně fungovat. Nekonečné dohady důchodovému systému škodí. Myšlenky o tom, jak situaci řešit, jsou nakloněny správným směrem. Teď jen najít tu správnou cestu pro naši zemi.

Autor: Anežka Keevová, analytička Swiss Life Select