Díky štědré státní podpoře se pro spoření nižších částek při vhodně zvolené cílové částce jedná o nejvýhodnější konzervativní produkt, což platí i za novelizovaných podmínek od roku 2011.

Bohužel vždy také platí, že za jakýkoliv produkt s dobrou pověstí se dá ledacos schovat. Proti klientovi totiž stojí zástupce stavební spořitelny, který v lepším případě hájí zájmy spořitelny, v horším jen své. Logicky se tyto zájmy nemusí shodovat s nejlepším zájmem klienta.

Tento problém zde byl vždy. Jako příklad mohou sloužit aktivity při poslední změně státní podpory od roku 2004. Na jedné straně stavební spořitelny rozjely úspěšnou kampaň, aby si každý (i do zásoby) uzavřel smlouvu za starých podmínek a následně ochotně navyšovaly cílové částky na „staré“ smlouvy (v zájmu klienta - jen ať stát platí vyšší podporu). Na druhé straně často neváhaly dané situace využít k eliminaci pro klienty výhodného úročení na starých smlouvách zpětně (v zájmu stavební spořitelny – proč by to klientovi měla platit).

TIP: Kalkulačka naspořené částky  - spočítejte si kolik naspoříte ještě podle současných pravidel

Ne zrovna výhodné nabídky však nemusí být připravené samotnou stavební spořitelnou. Iniciativu v tomto směru převzali zástupci stavebních spořitelen. Není se příliš čemu divit. Trh stavebního spoření je nasycen – s téměř 5 milióny smluv ve fázi spoření, přičemž stavební spořitelny mají několik tisíc zástupců, kteří se snaží splnit obchodní cíle. Nejsou-li však noví klienti, dočkají se nevyžádaných a často nevýhodných služeb klienti původní. V současnosti tak lze identifikovat 3 zdroje aktivit, které klientům hrozí:

1. Oklamání klienta jednotlivými zprostředkovateli.
2. Skupinové aktivity v důsledku nevhodně nastavených obchodních cílů a kontrolních mechanismů.
3. Pro klienty nevýhodné akce podporované přímo stavební spořitelnou.

Do první skupiny patří morální selhání jednotlivých zástupců stavebních spořitelen. Některé z těchto aktivit jsou na trhu natolik časté, že se nelze vyhnout dojmu o jejich školení v rámci „obchodních dovedností“, doufejme však, že ne na centrální úrovni.

Známý je zejména argument zaměnění vázací doby za dobu platnosti smlouvy typu „stavební spoření máte 6 let, je třeba uzavřít novou smlouvu“ ačkoliv klient zdaleka nenaplnil původní cílovou částku. Klient tak získá smlouvu, kterou ani nepotřebuje, zaplatí poplatek z cílové částky (zpravidla 1 %) a vypoví smlouvu, kde má předplacenou možnost spořit dále (protože při uzavření smlouvy zaplatil poplatek z cílové částky, který mu z části propadne).

Dalším z příkladů je situace, kdy zástupci stavebních spořitelen přesvědčovali letos klienty k uzavření smlouvy za starých „výhodnějších“ podmínek „do zásoby“, ačkoliv bylo již zřejmé, že novela se dotkne i dříve uzavřených smluv. Klient tak opět zaplatí za něco, co pro něj nepřináší užitek.

Do druhé skupiny patří všechny aktivity, které jsou specifické pro určitou skupinu zástupců a jsou důsledkem nevhodně nastaveného systému.

Příkladem může být v poslední době velmi časté sjednávání cílových částek stavebního spoření ve výši 5 mil. Kč ze strany zástupců jedné stavební spořitelny pro klienty, kteří nemají šanci danou cílovou částku využít. Mezi argumenty patří i to, že klient ušetří významnou část na poplatku z cílové částky, protože maximální poplatek je stanoven v určité maximální výši. Obvykle k tomu dochází formou navýšení cílové částky, protože u nových smluv by klient musel daný poplatek zaplatit přímo, zatímco u navýšení se daná částka strhne z aktuálního zůstatku.

Oběťmi jsou i starší lidé, kteří spoří cca 500 Kč měsíčně. Argumenty typu: „Co když vaše děti budou potřebovat úvěr ze stavebního spoření.“ nebo „Alespoň se nemusíte starat, abyste nepřespořili cílovou částku.“ jsou spíše k pláči než k smíchu, uvědomíme-li si, že daný klient by na smlouvě při vkladu 500 Kč měsíčně měl pravděpodobně okolo 40 000 Kč (z čehož značnou část zaplatí na poplatku) a k dosažení alespoň třetiny cílové částky by musel po 500 Kč měsíčně spořit cca 100 let.

Zbývá již jen odpovědět, proč právě cílová částka 5 mil. Kč. Důvod je jednoduchý, jedná se o maximální částku, kterou mohou zástupci dané stavební spořitelny sjednat bez dalšího schvalování. Pokud si vše spojíme s tím, že obchodní cíle jsou definovány předně sumou sjednaných cílových částek, nikoliv dle počtu klientů, pak do konce roku pár takovýchto klientů určitě přibude.

Do třetí skupiny nevýhodných nabídek patří pro klienta ty nejméně očekávané, protože jsou nabízeny přímo stavební spořitelnou. V současnosti stavební spořitelny reagují na zdanění úroků a snížení státní podpory, přičemž mají obavy, aby klienti nevybrali své vklady ze smluv uzavřených před rokem 2004, které jsou po vázací lhůtě.

Zatímco jedna stavební spořitelna se k tomu postavila způsobem proklientským: „Dá-li stát méně, my dáme více.“ a zvýšila úroky z vkladů, jiná to zřejmě pojala ve stylu: „Dá-li stát méně, pak zkusíme klienta obrat také.“ Jiným způsobem se snad ani nedá nedávno skončená akce vysvětlit. Cílem této akce byly smlouvy s platným nárokem na úrokové zvýhodnění. Toto úrokové zvýhodnění je připisováno při ukončení smlouvy ve výši určitého procenta celkem připsaných úroků. Vzhledem k tomu, že je připisováno při ukončení, vztahovala by se na tato zvýhodnění v roce 2011 srážková daň z příjmů jako na jakékoliv jiné připsané úroky.

Daná stavební spořitelna těmto klientům nabídla, že připíše úrokové zvýhodnění z úroků připsaných do konce roku 2009 ještě v roce 2010, čímž se vyhnou srážkové dani. Problém je však v podmínkách. Musí dojít k navýšení cílové částky o určitou výši a klient nesmí v několika následujících letech ukončit smlouvu, jinak mu bude daná prémie odebrána – to jsou podmínky, které jsou klientovi sděleny.

V principu se ale jedná o obdobu likvidace výhodného úročení na starých smlouvách, protože klient tak ztratí nejen nárok na budoucí úrokové zvýhodnění, ale i na zvýhodnění z letošních úroků (protože bude připsáno jen za úroky do roku 2009). Daná stavební spořitelna zřejmě uvažuje tak, že klienti raději ztratí mnohem více, jen aby nemuseli platit něco na dani státu. Jaký by tato akce měla dopad na skutečného klienta, kterému byla nabídnuta, lze demonstrovat na příkladu.

Příklad: Původní cílová částka 100 000 Kč, k 31. 12. 2009 naspořeno 90 783 Kč. Tarif se základním úrokem 2 % + nárok na úrokové zvýhodnění 150 % připsaných úroků + dodatečné úrokové zvýhodnění 1 % cílové částky. Smlouva bez státní podpory. Klient má předspořeno na získání bonusů. Nemusí cca dalších 10 let spořit, aby bonus získal. Klient na smlouvu nespoří. Pokud by smlouvu nechal v původním stavu tak, aby úrokem dospořil cílovou částku, může smlouvu ukončit k 31. 12. 2016. Průběh uspořené částky zobrazuje následující tabulka.

Zdroj: Vlastní propočty Hypoindex.cz

Po získání veškerých bonusů (úrokové zvýhodnění, tj. 150 % připsaných úroků a dodatečného úrokového zvýhodnění 1 % CČ) by bylo vyplaceno na konci roku 2016 cca 136 tis. Kč. Pokud by klient využil nabídky stavební spořitelny, bylo by mu letos připsáno 17 370 Kč (150 % připsaných úroků k 31. 12. 2009) a dále by byla smlouva úročena 2 % bez dalších bonusů na konci. Předpokládejme, že by cílová částka byla navýšena o 200 000 Kč. Průběh uspořené částky zobrazuje následující tabulka.

Zdroj: Vlastní propočty Hypoindex

Klientovi by bylo vyplaceno na konci roku 2016 cca 119 tis. Kč, tedy přibližně o 17 tis. Kč méně než v případě, že by danou akční nabídku nepřijal.

Stavební spořitelny dávají nabídky svým klientům bez jakéhokoliv srovnání dopadů různých variant rozhodnutí. Často dochází k oslovení klientů dopisem, přičemž by pro stavební spořitelnu nebylo složité vyselektovat nejkřiklavější případy, kde je nabídka pro klienta nevýhodná. Protože stavební spoření u značné části klientů automaticky evokuje pocit jistoty, klienti často ani neuvažují, že některé nastavení či „akční“ nabídky pro ně nemusí být výhodné.

-Petr Zámečník, více o financování bydlení najdete na Hypoindex.cz