Spoření na důchod je dlouhodobá záležitost. Lidé vstupují do pracovního procesu nejčastěji mezi 18. a 26. rokem života a do penze odcházejí kolem 65 let věku. Čas naspořit si na penzi tak mají přibližně 40 let. Platí přitom jednoduché investiční pravidlo: Čím dříve začnou spořit, tím menší částku musí odkládat stranou, aby dosáhli na stejně velký objem peněz v penzi.

Spoléhat se pouze na průběžný penzijní systém je jako sázka do loterie. Buď to vyjde a stát si bude moci dovolit průběžným financováním platit důchodcům důstojný život, a nebo to nevyjde. Bohužel možností, proč to může nevyjít, je hodně. Od stárnoucí populace po snadnou migraci obyvatel.

Limity průběžného penzijního systému

Lidé se dožívají vyššího věku. To je na jedné straně hodně dobrá zpráva. Díky lepší zdravotní péči a obecně méně namáhavé a nebezpečné práci se lidé dožívají vyššího věku v lepším zdravotním stavu. Na druhé straně tato pozitivní zpráva přináší nemalá finanční rizika nejen pro důchodové systémy. Ve spojení se snadnou migrací obyvatel může být pro průběžný systém likvidační.

Snadná migrace obyvatel již dnes vnáší významné otázky v oblasti školství, zejména vysokém. Mladí lidé vystudují vysokou školu hrazenou z veřejných prostředků, a pokud je škola připraví dobře, včetně zahraničních studijních pobytů, jsou mladí lidé schopni a ochotni pracovat i v jiné zemi. A ti nejlepší tak mnohdy činí. Ač vystudovali za české veřejné peníze, změnou daňové rezidentury nevrátí do státního rozpočtu nic prostřednictvím daní. A na stejném principu může být ohrožen i průběžný systém.

Průběžný systém je udržitelný při správném nastavení parametrů. Základními jsou výše penze, věk odchodu do důchodu a odvody na důchodové pojištění. „Správné“ nastavení parametrů je ale téměř neřešitelný problém.

Pokud se příliš sníží penze, lidé v důchodu nebudou mít dostatek prostředků na živobytí. Z morálního pohledu oprávněně budou upozorňovat, že v produktivním věku řádně platili důchodové pojištění – a budou požadovat odpovídající penzi. Potíž průběžného systému ale je, že negarantuje budoucím důchodcům vůbec nic.

Věk odchodu do důchodu lze posouvat. Má ale své limity, které souvisí se zdravotním stavem a schopností lidí pracovat. Již dnes lidé přes 50 let věku často obtížně hledají práci. Přílišné zvýšení hranice odchodu do důchodu může znamenat pouze přesun lidí z penzijního systému na podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky. Pro státní finance jsou ale nezaměstnaní lidé stejnou finanční zátěží jako penzisté.

Zvýšení odvodů zaměstnanců, zaměstnavatelů a podnikatelů na důchodové pojištění má také své limity. Zejména s ohledem na skutečnost, že zákon dává aktuální povinnost platit důchodové pojištění, ale garance výše vyplácené penze žádná není, je téměř nemožné lidi přesvědčit, že je pro ně platba důchodového pojištění přínosem. Je-li odvod příliš vysoký, může vést zahraniční investory k rozhodnutí poohlédnout se v jiné zemi než české, a snadná migrace obyvatel povede k odchodu lépe vydělávajících lidí z Česka.

Penzijní spoření – dlouhodobý nástroj?

Penzijní spoření bylo zavedeno předminulou vládou jako nástroj tvorby úspor a možnost vyvedení části peněz z průběžného systému. Tím mělo dojít k rozložení rizika mezi průběžný systém, který je ohrožen stárnutím populace mnohem více, a fondový systém, který je více náchylný na tržní riziko.

Lidé ale tržnímu riziku nerozumí. Každý vidí, že lidé stárnou, vidí rodit se děti, a dokáže si představit, že starší lidé umírají později, zatímco dětí se rodí méně. Důvody, proč lidé umírají a proč jiní žijí déle, jsou snadno představitelné – život a smrt je součástí každé rodiny již od počátku lidstva. Proto se lidé méně bojí stárnutí populace.

Tržní riziko je mnohem více abstraktní. Burzy se chovají chaoticky, výkyvy v krizích dosahují i desítek procent denně, pohyby jsou prudké, nečekané… a obtížně vysvětlitelné. Proč by se měl „běžný člověk“ svěřit do rukou něčeho, čemu pořádně nerozumí ani ekonomové? Navíc burza má i špatný populárně mediální obraz. Do „lidových“ médií se dostává především v dobách krachů, finančních krizí a pádů. Pokud lidé mají možnost v nejčtenějším českém deníku číst o obrovských růstech na burzách, je to zpravidla pouze předznamenání ještě hlubšího propadu.

Tržnímu riziku ovšem podléhá i průběžný systém. Po pádu banky Lehman Brothers ve Spojených státech vypukla finanční krize naplno. Firmy začaly šetřit, méně nakupovat, propouštět. To se promítlo i v Česku. Vyšší nezaměstnanost a nižší zisky podnikatelů ovšem neznamenají pouze vyšší výdaje na podporu v nezaměstnanosti a na sociální dávky. Sníží se s nimi i odvody na důchodové pojištění – a průběžný systém se dostává do deficitu. Jen to trvá déle, než propad na burze.

Rozložení mezi dva pilíře penzijního systému – průběžný a fondový – je dlouhodobý proces. Lidé musí peníze ve fondovém pilíři nejprve naspořit. A spoří je dlouhodobě. Čím delší je investiční horizont, tím více rozhoduje očekávaný výnos a méně je významná volatilita (kolísavost investice).

V letech 2008 – 2009 klesla většina světových burz přibližně na polovinu své rekordní hodnoty z roku 2007. Z každých 100 tis. Kč tak zbývalo investorovi přibližně 50 tis. Kč. Neuplynulo ale ani pět let a mnohé burzy se vrátily na nová historická maxima. Je to především o čase.

Fondový systém v Česku ale čas nemá. Vznikl 1. 1. 2013 a plánem současné vlády je zlikvidovat ho do roku 2017. Nemluvě o „zákonném autodestrukčním mechanismu“, kterým může Česká národní banka důchodové fondy zrušit již počátkem příštího roku – žádná ze 6 penzijních společností zapojených ve 2. pilíři v současnosti nemá potřebných 50 tisíc účastníků. I pokud by se všichni účastníci zkoncentrovali, limitní počet by získala jediná. Celkem je ve fondovém pilíři zapojeno 82 630 osob a za současné vládní marketingové podpory jich přibydou maximálně desítky.

Pro dlouhodobé spoření je vhodné vybírat dynamické investiční strategie. To ale za současného stavu penzijní společnosti pro své důchodové fondy nedělají. Tři penzijní společnosti (Allianz PS, ČS PS a ČSOB PS) mají veškeré prostředky fondů bez ohledu na zvolenou strategii uložené na běžných a spořicích bankovních účtech. Stejnou „strategii“ zvolil KB PS a PS ČP pro své Důchodové fondy státních dluhopisů.

Tabulka 1: Struktura aktiv dynamických důchodových fondů ¨

Zdroj: APF ČR, data za 1. čtvrtletí 2014

Dynamické strategie by měly být postaveny především na akciích a akciových podílových fondech. To z penzijních společností u důchodových fondů splňuje nejlépe Raiffeisen PS, která do akcií investuje přes 46 % prostředků klientů. Do akcií investuje ještě PS ČP (přes 26 %). Ostatní penzijní společnosti nic.

U důchodových fondů státních dluhopisů jediná Raiffeisen PS nemá veškeré prostředky na bankovních účtech, ale přes 54,22 % vložila do státních dluhopisů České republiky.

Tabulka 2: Struktura aktiv konzervativních důchodových fondů

Zdroj: APF ČR, data za 1. čtvrtletí 2014

Konzervativní fondy do akcií investovat nemají a ani tak nečiní. Nejsou ale vhodné pro mladé lidi – jejich potenciální výnos sotva pokryje inflaci. V této kategorii je nejotevřenější zajímavějším investičním strategiím PS ČP, která ponechává na bankovních účtech jen necelých 21 % aktiv a vedle českých státních dluhopisů se nebojí investovat i do jiných dluhových cenných papírů.

Tabulka 3: Struktura aktiv vyvážených důchodových fondů

Zdroj: APF ČR, data za 1. čtvrtletí 2014

-Petr Zámečník | Více na Investujeme.cz