Politici a ekonomové hledají řešení demografické krize, kdy penzistů přibývá a žijí déle. Modlou je „náhradový poměr“ průměrného důchodu k průměrné mzdě ve výši 40 %. Ten by měl udržet životní úroveň penzistů na dostatečné výši, aby jim stát nemusel doplácet životní náklady v sociálních dávkách – a aby tímto způsobem nebyl vedle důchodového systému zatížen i systém sociální. Beztak se jedná v obou případech pouze o peníze daňových poplatníků.

Diskuse o penzijním systému ovšem postrádá základní pilíř. Chybí debata o tom, jak by měl penzista žít, či přesněji, jak si představujeme život důchodce financovaný ze státního penzijního systému. Nebo šířeji: Jak si představujeme život penzisty. Od této debaty je již jen krůček ke kalkulaci nákladů na stáří – a pak se můžeme bavit efektivně o možnostech jejich financování.

Jak si představujeme penzistův život?

Vzpomínám si na dobu, a není tak vzdálená, kdy jsme sledovali německé penzisty cestující nejen po Evropě. Mohli si to ze svých penzí (a úspor) dovolit, navíc odchodem do důchodu získali na cestování čas. Slýchal jsem povzdech, že z českých penzí na cestování nezbývají peníze. I představa cestujícího důchodce je jednou z možností. Otázkou zní: Chceme tuto představu naplnit ze státního důchodového systému? A chtějí takto čeští penzisté skutečně cestovat?

Dalšími otázkami může být: Představujeme si penzistu, který bude žít ve vlastním bytě nebo rodinném domku, nebo důchodce „odloženého“ do specializovaných domovů důchodců s komplexní péčí? V tomto směru měli komunisté v předlistopadové éře jasno: „Odložit“, uvolnit tím nedostatkový byt pro novou generaci a nechat dožít v komunitě stejně starých. Pro mě osobně je to představa značně nelibá, ovšem i takový život mohou politici pro penzisty preferovat.

Dnešní doba je spíše nakloněna svobodné volbě penzisty. Ať si sám rozhodne, co pro svůj zasloužený odpočinek upřednostní. Každý životní styl představuje různé životní náklady. Cestování je dražší než poklidný život na venkově s malou zahrádkou. Co z toho by ale měl krýt veřejný penzijní systém? Měl by být schopen uhradit i poznávání exotických končin, nebo „jen“ životní náklady a občasnou návštěvu divadla? Má z něj být hrazena i lékařská péče, nebo na ni má přispívat stát z jiných (daňových) zdrojů?

Jednodušší bývá lepší

Penzisté nejsou jen starobní, ale i invalidní. Ti kromě penzí mají nárok na nejrůznější kompenzační pomůcky. Některé jsou nárokové a musí je na základě žádosti obdržet, jiné jsou nenárokové a může je obdržet, pokud obecní úřad má dostatek zdrojů na tyto účely vyčleněných. Výsledek? Řada lidí se ke kompenzačním pomůckám nedostane, zato jiní, v jiném kraji, jich mají více, než kolik jich skutečně potřebují. Jen tak pro případ, protože letos peníze jsou, příští rok být nemusí. Systém je poměrně komplikovaný a rozhodně má k efektivitě hodně daleko.

Jeden příklad za všechny: Kompenzační pomůcka pro slabozraké až prakticky nevidomé – digitální lupa, která je stolním počítačem s velkým monitorem a speciálním softwarem umožňujícím dostatečné zvětšení, stojí řádově 100 tis. Kč. Na tuto pomůcku má člověk s příslušnou diagnózou nárok. Pokud mu ale stačí pouze počítač a digitální lupu nepotřebuje, cena klesá (s velkým monitorem) řádově ke 40 tis. Kč. Na samostatný počítač ovšem nemá právní nárok a jeho žádost o tuto kompenzační pomůcku je posuzována jiným způsobem. O co lidé s vadami zraku budou spíše žádat? Překvapení se nekoná – o to, co získají s jistotou, byť to stát v konečném důsledku bude stát víc.

Kompenzační pomůcky jsou nejrůznějšího charakteru a každému zdravotnímu stavu pomůže něco jiného. Nejlépe ví sám postižený, co potřebuje a co mu nejvíce pomůže. Posuzuje to ale úředník, který může mít odlišný názor. Navíc práce úředníka není zadarmo.

V jednom severském státě se rozhodli situaci vyřešit jednoduchým a elegantním způsobem. V prvé řadě se politici shodli, že by to měl být zdravotně postižený, kdo má zodpovědnost za svůj život a kdo může nejlépe rozhodovat o svých potřebách. Stanovili tak pouze celkovou sumu, kterou ročně může handicapovaný utratit (nebo si naspořit na dražší pomůcku, např. automobil, v průběhu několika let) a úředník pouze kontroluje, zda nepřekročil stanovený limit. Kupodivu došlo k významným úsporám ve státním rozpočtu. Lidé jednak přestali odebírat nevyužívané pomůcky, ale navíc tím, že oni sami vládnou svým rozpočtem, v tržním prostředí klesly i ceny kompenzačních pomůcek. Další ukázka toho, že méně zásahů státu je často lépe.