Intervence centrální banky nepomáhají a rubl jenom za září a říjen ztratil vůči dolaru 16,5 procenta, je nyní v kritickém kurzu 41,13 za jeden USD (vůči euru to není o nic lepší). O problém nejde snad ani tolik kvůli inflaci, i když to je pochopitelně velká potíž. Horší je, že to ukazuje obrovský a nepřetržitý odliv kapitálu ze země. To není v ruských podmínkách nic nového, ale tentokrát nejde jenom o oligarchy a nejvyšší vládní či stranické úředníky, kteří sice hovoří o lásce k vlasti, ale kupují nemovitosti v Londýně. Nyní jde o každého, kdo si to může dovolit. Stále více Rusů sice fyzicky žije ve vlastní zemi, svůj majetek ale posílá mimo dosah případného kolapsu. Což je asi stejné, jako volat hoří a přikládat do ohně.

Ruský finanční sektor byl zasažen sankcemi předpokládaným způsobem a možná ještě více, omezení přístupu ke zdrojům na mezinárodních trzích se ukázalo jako rozhodující – i když celkem nenápadná rána. Finanční ekonomika je klíčové místo každého alespoň trochu moderního hospodářství. Vliv ostatních sankcí je marginální a neměly být vůbec zavedeny, ale to je nyní již vedlejší. Stejně jako dopady tak zvaných protisankcí, tedy zákaz dovozu potravin. Jestli Rusové budou pojídat jablka z Polska nebo dovezená přes hory a doly z druhé půlky světa, to má na reálnou ekonomiku (s výjimkou polských sadařů) minimální vliv. Tím se nijak nechci dotknout Madety a exportu sýru niva, jenom konstatuji, že jde o z makroekonomického hlediska (zdůrazňuji), o otázky za desetinnou čárkou.

Proti Moskvě se spojily dvě mocné zbraně a vzniklý koktejl překonal očekávání. Uzavření finanční trhů a nízká cena ropy. Před rokem byla ropa na 110 dolarech za barel, nyní se pohybuje pod devadesáti dolary – nehledě na válku v Sýrii a v severním Iráku. Renesance americké těžby, to je pravý důvod. Ropy je na trzích dost a dost. A to posílá ruskou ekonomiku ke dnu.

Samozřejmě to může někoho těšit. Rusofóbie patří k módním trendů stejně jako rusofilie. Ale buďme realisty. Moskva vysílá stále výraznější signály, že jí už válčení na východě Ukrajiny nebaví. Dlouhý rozhovor ministra zahraničí Lavrova s českým prezidentem Zemanem možná obsahoval řadu témat, která se ukážou jako vůdčí v dalších týdnech.

Je třeba se dívat na věci v kontextu. Pro Západ včetně nás i Spojených států není hospodářské oslabení Ruska dobrou zprávou. Rusko je již nestabilní dost samo o sobě, pevnost federace sice působí neotřesitelně, ale ono to tak není a nekonečná jižní hranice je jeden problém za druhým. O Gruzii, Arménii a Azerbajdžánu ani nemá smysl mluvit. Dnes sice nemá Rusko společnou hranici ani s Íránem ani s Afghánistánem, mezi nimi leží především obrovská plocha alespoň relativně stabilního a loajálního Kazachstánu, který je ale obrem jenom rozlohou, nikoliv svou skutečnou sílou. Dále na jih jsou však již jenom slabé nárazníkové státy, v mnoha případech spíš potíž a ekonomická přítěž než jasně definovaný stabilní spojenec. Turkmenistán je stát nejpodobnější asi Sýrii před vypuknutím občanské války, Uzbekistán je na tom v podstatě naprosto stejně, Kyrgyzstán je chudý a zmítaný pravidelnými nepokoji, Tádžikistán zažil v devadesátých letech šest let občanské války a ta může v podstatě kdykoliv znovu vypuknout. Všechno jsou to muslimské státy a ve většině z nich operovala či operuje Al-Kajdá.

-Luboš Smrčka | Více na Investujeme.cz