Byl to konec velkého experimentu, který se dotkl dvou generací a který se ukázal jako slepá cesta k udržitelnému a efektivnímu hospodaření.

Když centrální plánování a spolupráce v rámci RVHP šla od deseti k pěti

Mocenské elity se v osmdesátých letech minulého století dostávaly k tehdy utajeným výstupům práce Prognostického ústavu. V tomto ústavu byla studována ekonomická nerovnováha vznikající v československé ekonomice, a byly popsány varianty možného vývoje.

V utajené prognóze se otevřeně psalo o tom, že ekonomika je nemocná, a jde to s ní od deseti k pěti. I když většina základních a částečně i dalších potřeb obyvatelstva byla saturována, zaostávala vybavenost osobními automobily nebo domácími telefonními stanicemi. Chyběly spotřební předměty, jako třeba videotechnika, hi-fi zařízení, barevné televizory nebo mrazničky.

TIP: Fidel Castro přiznává: Ekonomický model socialistického státu nefunguje

Nabídka na vnitřním trhu nebyla schopna pružně reagovat, a když už zboží bylo k sehnání, nebylo k dostání na místě a v čase, jak ho spotřebitelé požadovali. Spotřebitel se stal prosebníkem, který musel neustále něco shánět, vyhledávat dobře zásobené obchody a někdy i uplácet. Struktura československé ekonomiky inklinovala ke komparativním nevýhodám, v rámci dělby práce Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) se podporovaly vysoce energeticky, surovinově a ekologicky náročné výroby. Poddimenzovaná naopak byla výroba spotřebního zboží a také sféra služeb, ať už obchod, bydlení, služby poskytované restauracemi a hotely nebo zařízení pro volný čas.

V uskutečňovaném strojírenském vývozu se ukazovalo, že dosahovaná kilogramová cena za produkci klesala, zatímco bylo nutné zajišťovat a dovážet stále více surovinových a energetických vstupů. Nedořešenou otázkou bylo úvěrování exportu a splatnost takto vznikajících pohledávek. Utajené informace z dílny Prognostického ústavu hovořily i o výhodách alternativního tržního systému: "Tržní systémy pružně reagují (cenami, náklady, poptávkou) na vývoj a situaci na trhu, a udržují si schopnost vytvářet směnitelnou produkci."

Variantou budoucího vývoje, která by umožnila předejít stagnaci, sestupným tendencím s průvodními jevy v podobě hluboké inflační nerovnováhy a sociálních otřesů, měla být podle Prognostického úřadu hospodářská reforma v podobě otevření československé ekonomiky. Pro malou československou ekonomiku se zapojení do mezinárodní dělby práce mělo podle „prognostiků“ stát nutností. Předpokladem pro takovou změnu měla být schopnost vyrábět světově směnitelné zboží, určované odbytovými poměry nejnáročnějších trhů. Jenže socialistické podniky nedokázaly pracovat podle kritérií náročných světových trhů. Snahy o perestrojku nakonec skončily návratem k tržně orientovanému systému.

Úspěchy vyspělých kapitalistických zemí pohledem do okna výkladní skříně Tuzexu

I když oficiální socialistické proklamace hlásaly, že "budoucnost socialismu nemůže existence kapitalistické soustavy a její soutěžení se soustavou socialistickou ohrozit," zkušenosti z reálného socialistického života naznačovaly něco jiného. Nedostatky zásobování na socialistickém trhu byly všude viditelné, technické a technologické zaostávání bylo veřejným tajemstvím.

Zboží z kapitalistické ciziny se ve velmi omezené míře dostávalo i na československý trh. Výkladní skříní zboží z kapitalistické ciziny byly obchody Tuzexu. V podnicích Tuzemského Exportu (Tuzexu) byla k dostání vyspělá západní elektronika (videorekordéry, televizory, přehrávače, videokazety), oblečení (džínové kalhoty), různé spotřební zboží (angličáky), západní jídlo i kosmetika. Sortiment Tuzexu byl doplněn o spotřební zboží a auta, určená na vývoz.

Jenže toto luxusní a žádané zboží bylo k dostání jen v Tuzexu pro ty, kteří dokázali získat nedostatkové tuzexové poukázky. Získat bony, tedy Odběrní poukaz podniku zahraničního obchodu Tuzex, nebylo jednoduché. I když oficiální směnný kurz byl jedna koruna za jeden bon, získat bony za tuto cenu nebylo možné. Získat volně bony bylo možné před Tuzexem od veksláků, tedy těch, kteří se načerno směňováním valut, bonů a korun přiživovali. A tak na černém trhu bylo možné za pětistovku dostat nějakých sto bonů, směnný kurz se pohyboval kolem pěti korun za bon. Ekonomickou řečí bylo možné získat i nedostatkové spotřební zboží a zboží z dovozu, ovšem za vyšší, inflační ceny.

O černém trhu, na kterém bylo možné dostat nedostatkové zboží, věděli i představitelé tehdejšího režimu. V roce 1988 na půdě tehdejší České národní rady poslankyně Olga Škarydková konstatovala: "Jde mi o prodejny TUZEX. (...) z pohledu vlivu nákupu v těchto prodejnách na ty, co na to mají, i ty, pro které je tento druh obchodu, pokud nepřekračují zákony, nedostupný. Víme všichni, že zahraniční měnu, převedenou na tuzexové poukázky, lze v podstatě získat dvěma způsoby: prací v zahraničí, nebo nákupem na černém trhu. Zatímco je nereálné, aby všichni občané naší republiky pracovali v zahraničí, je bohužel reálné tyto poukázky koupit - i přes určité riziko - od "veksláků", což se také děje s velkým ziskem pro zprostředkovatele. Není jistě málo rodičů, kteří tento nezákonný způsob volí, aby oblékli své děti již ve školce do zboží nakoupeného v Tuzexu. (...) sami vidí, že něco takového, i když nelegálně, ale ve značném rozsahu, v naší společnosti existuje, něco, co tento druh nebo způsob obchodu zapříčiňuje."

Střetnutí kapitalismu se socialismem jako velký experiment

Díky vývoji po druhé světové válce došlo k rozpadu mezinárodního trhu na dva proti sobě stojící izolované trhy. Rodila se studená válka, spadla železná opona, přišlo embargo, hospodářská diskriminace, izolování a postupné odpoutávání socialistického trhu od kapitalistického. Vznikl blok socialistických zemí, které se vydaly nevyzkoušenou cestou plánovaného hospodářství, a blok zemí kapitalistických, v kterých byl v upravené podobě udržen kapitalistický systém opírající se o tržní ekonomiku.

I když sovětský vůdce Josef Stalin (1878 – 1953) razil představu dvou světových trhů, vyvíjejících se nezávisle na sobě, naději na mezinárodní spolupráci možná ještě dával jeho nástupce Nikita Chruščov (1894 - 1971). Chrušťov z tribuny XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 hovořil o možnosti spolupráce socialistických zemí se zeměmi kapitalistickými jako o možném způsobu dělby práce: "Soudíme, že země s různými sociálními soustavami nejenže prostě mohou žít vedle sebe, nýbrž je třeba jít dál, zlepšovat vztahy, upevňovat vzájemnou důvěru, spolupracovat."

Skutečností ovšem bylo, že vzájemný hospodářský kontakt mezi oběma světovými ekonomickými soustavami byl omezen na minimum. Nejenom z ekonomického hlediska tak světová ekonomika zažila v minulém století výjimečný experiment, ve kterém blok socialistických zemí ve vzájemné spolupráci usiloval o dělbu práce mezi centrálně řízenými ekonomikami. V šedesátých letech minulého století československý ekonom Josef Sládek odhadoval, že "v kapitalistické soustavě žije kolem 2 miliard lidí a její podíl na světové průmyslové produkci činí přibližně 64 %, v soustavě socialistické žije přes 1 miliardu lidí a její podíl na světové průmyslové produkci se pohybuje kolem 36 %".

Slabiny centrálně řízené ekonomiky

Sovětský vůdce Nikita Chruščov ještě v roce 1956 prohlašoval: "Naše přesvědčení o vítězství komunismu se zakládá na tom, že socialistický způsob výroby má rozhodující přednosti před kapitalistickým." Podobně hovořila i oficiální propaganda, neúspěchy se nepřipouštěly. Když se už blížil konec, nebo již konec nastal, dřívější čelní představitelé připustili, že systém centrálního plánování nefungoval až tak dobře, jak propaganda hlásala.

Michail Gorbačov o problémech absence trhu psal v roce 1994 takto: "Achillovou patou socialismu se stala neschopnost sjednotit socialistický cíl se zabezpečením stimulů k efektivní práci a k iniciativě lidí. Ukázalo se, že tyto stimuly zajišťuje v praxi nejlépe trh. Trh ovšem předpokládá různé vlastníky, kteří mají svobodu jednat podle svého, mohou soutěžit, vzájemně si konkurovat." O několik odstavců dále Gorbačov pokračuje: "U nás bylo prakticky jediné, státní vlastnictví, a neodstranilo to vykořisťování. A ačkoli bez souhlasu plánovačů nebylo možno postavit ani záchodek, nepodařilo se účinně plánovat ekonomický rozvoj země."

Slabiny centrálně plánované ekonomiky dokázal popsat Gorbačov takto: "Zůstala mi v paměti jedna příhoda. Předseda kolchozu v jednom okrese mi ukazuje, jaký vybudoval zavodňovací systém a jakou teď má výbornou úrodu obilovin i krmiv. Obdivoval jsem to, ale zároveň jsem se ho zeptal: "A kde jsi na to vzal potrubí? Vždyť to můžeš dostat jen podle plánu!" Chápe a směje se. A já, tehdy tajemník krajského výboru a člen ústředního výboru KSSS, poslanec Nejvyššího sovětu, se také mohu jen s porozuměním smát spolu s ním. Oba chápeme, že potrubí musel opatřit na černo, proti předpisům. Systém nás všechny držel v hrsti."

-Radovan Novotný, Více na Investujeme.cz