Některé politické strany nejsou schopné nebo ochotné vysvětlit nejasnosti ohledně výdajů a financování poslední předvolební kampaně. Znamená to, že v Česku je financování a hospodaření stran nastaveno špatně?
Problémy nejsou ani tak v tom, jak je nastaveno v zákonech financování politických stran. Těžiště problému je ve výdajích politických stran. Ty si zvykly do kampaní investovat čím dál větší sumy. Ty nárůsty jsou enormní. Pokud by tento trend měl pokračovat, dostaneme se na astronomické částky.

Jaké to má důsledky?
Politické strany mají finanční problémy, které mohou kompenzovat sponzorskými dary. Ale i takovými jevy, které mohou být skrytým korupčním chováním. Třeba dostávají extrémní slevy na některé služby. Takové slevy lze těžko vysvětlit standardním způsobem. Platí nejspíš výrok: „Nechci slevu zadarmo.“ A já se ptám, za co ty slevy jsou, když jdou do mnoha desítek procent.

V čem je nebezpečí sponzorských darů?
Dá se s nimi zaplatit velká část kampaně a přitom nemusí vůbec projít účetnictvím politické strany. A nemusí se objevit ani ve výdajích na volby, které strany musejí vykazovat. To, že strana dostane službu třeba se slevou 90 procent, znamená, že ji pak musí dárci nějakým způsobem kompenzovat. Komplexní úprava zejména výdajů na volební kampaň a jejich kontroly by proto byla užitečná.

Zvlášť, když velkou část peněz na kampaň platí stranám daňoví poplatníci?
Ano. Každý kdo chce od státu nějaký grant, tak musí peníze vyúčtovat. Nevím, proč by měly strany s veřejnými penězi hospodařit, aniž by musely v detailním vyúčtování ukázat, jak s nimi naložily.

Je normální, aby výroční zprávy stran byly veřejnosti k dispozici jen v jednom tištěném vydání v archivu Poslanecké sněmovny?
Navíc v té kopii po čase chybí řada stránek a nikdo se je neobtěžuje doplnit. Ve chvíli, kdy tu kopii někdo většinou úmyslně rozebere, veřejnost nemá kontrolu už vůbec. Zprávy by měly být zveřejněné na internetu. Navíc zprávy v té stávající formě neplní úlohu, kterou by plnit měly. To jsou jenom celkové částky vynaložené na volby plus výdaje a příjmy strany rozdělené na příjmy ze státního rozpočtu a výčet darů. Detailní vyúčtování volebních kampaní tam podle stávajících zákonů být nemusí, tak to tam není.

Jak by se daly omezit výdaje na kampaně?
V zahraničí například funguje, že pokud chce strana používat veřejné prostředky, musí se vejít do určitého stropu. Pokud ho překročí, veřejný příspěvek nedostanou. Nebo jsou běžné i limity, které říkají, že v určitém období může kampaň stát tolik a tolik. Jenže spoustu služeb můžete nakoupit v předstihu. U řady služeb je těžké oddělit, jestli je to už na kampaň, nebo to ještě není na kampaň. Ve chvíli, kdy se limity vztahují třeba na 14 dnů před volbami, ztrácí to smysl. Navíc co funguje jinde, u nás fungovat nemusí, protože tady chybí respekt k pravidlům. U nás je zvykem, že se pravidla obcházejí, všeobecně se o tom ví, ale stranám to prochází.

Zvyšuje růst výdajů na kampaně riziko politické korupce a klientelismu?
To riziko tady bude vždycky, že se někdo bude snažit politiky korumpovat a že se politici budou nechávat korumpovat.

V čem je tedy příčina politické korupce?
Spíše v celkovém stavu společnosti a potažmo i stavu politiky. Naše společnost je poměrně tolerantní k určitému typu korupčního chování. Trochu si přivykla, že korupce s politikou souvisí a toleruje to. Neakceptuje jen takové případy, které jsou zcela zjevné a které se provalí. Ale přitom toleruje řadu podezření, bizarních výmluv a vysvětlení. U nás neplatí v případě politiků presumpce viny. Proto je důležité, aby společnost k těmto jevům nezůstávala dlouhodobě lhostejná.

Co se musí změnit, aby se politici začali chovat lépe?
Musí tady být permanentní občanský tlak. Politikové nebudou lepší proto, že se rozhodnou, že budou lepší. Politikové v západní Evropě nemusí být nutně lepší lidé. Ale moc dobře znají pravidla hry a ví, že určitý typ chování jim nikdy nebude ze strany veřejnosti tolerován.

Jenže i v britském parlamentu se masivně zneužívaly poslanecké náhrady, přestože by to tamní poslance nemělo ani napadnout.
Ano, dovolili si to, provalilo se to, ale spoustu politiků to tenkrát stálo jejich křeslo, včetně ministerských. Odstoupil speaker – předseda Dolní sněmovny. Do určité míry ta kauza ovlivnila rozdělení volebních preferencí. To je ten rozdíl oproti Česku. To, co v Británii považovali za ohromný skandál, je u nás součást běžných zvyků. To, že poslanci využívají náhrady k jiným účelům, než by měli, je u nás naprosto normální.

Jak by měla vypadat občanská angažovanost, která by mohla poměry změnit?
První náznaky se objevily už v roce 2010, kdy přišly různé akce typu „Vyměňte politiky!“. Jenže podobné aktivity by se neměly odehrávat jen jednou za čtyři roky před parlamentními volbami. Mělo by to být tak, že tyto aktivity budou permanentní a tlak na politiky tak bude soustavný. Pokud tady tento tlak občanů a médií bude, budou politici časem donuceni přijmout a respektovat určitá pravidla. Pokud zjistí, že některé chování se negativně promítne do jejich volebního výsledku, tak sami čistě pragmaticky pravidla přijmou a budou se jimi řídit.

Od roku 1996 Česko trpělo až do roku 2010 tím, že volby dopadly patem. Dá se to nějak změnit, aby vlády měly pohodlnější většinu a klid na vládnutí?
Nestabilita vlád je v Česku častěji způsobená pnutím uvnitř stran než spory mezi vládními stranami. Odcházejí třeba někteří vládní poslanci, kteří začínají hlasovat s opozicí. To ale není pro volební inženýrství optimální. Pokud strany nejsou kompaktní a disciplinované, můžete mít jakýkoli volební systém, ale stabilitě tím nepomůžete. Přesto je volební reforma stále aktuálním tématem.

Jak by měla vypadat?
Reformovaný volební systém by měl podle mne plnit dvě základní úlohy. Měl by strany motivovat pro vytváření předvolebních koalic, které jsou stabilnější než ty vytvořené až z volebních výsledků. Lidé si tak kromě samotných stran prakticky vybírají celou vládní koalici, buď levicovou, nebo pravicovou. Fungovat by mohl i systém bonusu, který by nebyl určen pro vítěznou politickou stranu, ale pro vítěznou koalici, a zajišťoval jí tak nadpoloviční většinu.

Co by takový systém znamenal pro stranu, jako je KSČM, se kterou ve Sněmovně otevřeně nechce spolupracovat nikdo?
Ten, kdo by nebyl v koalici, neměl by velkou šanci. Bipolární orientovaný systém takové strany penalizuje a časem i eliminuje. Komunisté by tak byli nuceni k transformaci a distancování se od minulosti, což zatím dělat nemusí a ani nechtějí. Proměna KSČM by ale byla výhodná i pro ČSSD, která zatím vládla buď v menšinové vládě, nebo v koalici se středovými či středopravými stranami.

Stále je řeč o volbách do Sněmovny, ale co například komunální volby, kde byla řada problémů?
Tento systém je velmi problematický a je fakt, že jde o mnohem větší průšvih, než u voleb do Sněmovny. Příkladem mohlo být dění v Praze a rozdělování obvodů podle vůle toho, kdo je u moci. Podle rozhodnutí Ústavního soudu to navíc není nelegální.

Pochybil Ústavní soud, když odmítl stížnost menších stran?
V tomto případě bych řekl, že Ústavní soud selhal. Nedokázal totiž zvážit důsledky takového jednání a zastat se práva na rovnost volebního práva. Přitom ve volbách do Poslanecké sněmovny se klade právě na rovnost obrovský důraz. Počty mandátů krajům se určují až po skončení voleb, přesně na základě počtu lidí, kteří se zúčastnili. A najednou v komunálních volbách je nám to úplně jedno? Byl jsem z toho rozsudku velmi rozpačitý, ale to je věc, která k politice patří.

Bylo to jedno z politických rozhodnutí Ústavního soudu, která mu politici vyčítají?
Ústavní soudy všude ve světě dělají do značné míry politická rozhodnutí a jsou i politickým orgánem. Ale nezpochybňoval bych tuto úlohu ani legitimitu rozhodnutí Ústavního soudu. To, že s jedním z nich nesouhlasím, není důvod k tomu, abych odsoudil celé jeho rozhodování. Ústavní soudnictví tu je zejména od toho, aby korigovalo zákonodárnou moc.  

Jde tedy o kontrolu zákonodárců z druhé strany, než ze které je má kontrolovat občanská společnost?
Přesně, jsou to poslední arbitři, kteří kontrolují politiky v zájmu lidí. Máme tu přece princip suverenity lidu a nikoliv princip suverenity parlamentu. Lid je držitelem moci a zákonodárcům ji jen propůjčuje. Ústavní soud jejich činy hlídá. To je velmi důležité. Naprosto v pořádku ovšem je, pokud budeme jednotlivá rozhodnutí podrobovat nějaké kritické reflexi.

Je touto legitimní reflexí ještě výrok premiéra o tom, že by Ústavní soud neměl posuzovat zákony týkající se hospodaření státu?
Neznám přesně tento výrok. Každopádně Ústavnímu soudu přísluší kontrolovat zákony z hlediska ústavnosti a nevidím tak důvod, proč by měl některé zákony z tohoto vyjmout. Navíc politici by si měli uvědomit, že k tomu, aby tu existovalo prostředí právního státu, musí mít primárně úctu k zákonům oni sami. Tomuto principu musí přizpůsobit své chování a ne schvalovat cokoliv dle principu účel světí prostředky pomocí novel a přílepků. Ústavní soud v takových případech vysílá signál, že tímto způsobem ne, a rozhodně na to má nezpochybnitelné právo.

Jak se díváte na roli prezidenta? Zasahuje do dění výroky k Ústavnímu soudu i do vládního dění tím, že nepřijme demise.
Podle mě je neštěstí, že chceme po občanech, aby respektovali zákony, ale máme prezidenta, který dává najevo, že on sám tu nejzákladnější normu, Ústavu ČR, nebude plně respektovat. Případně, že ji bude respektovat jen v nějaké míře, v jaké si ji sám vyloží. Pokud budeme všichni vykladači zákonů, tak jak se nám to hodí, pak skutečně českou politickou kulturu žádným dobrým směrem neposuneme.

Můžou mít jeho kroky až takový vliv?
Český prezident se opakovaně dopouští kroků, které jsou hraniční, a podle mnohých odborníků dokonce za hranicí toho, kam spadají jeho kompetence. Problém spočívá v tom, že obvykle jsou to kroky krátkodobé, a nikdy situace neeskalovala tak, že by Ústavní soud musel rozhodovat v nějakém kompetenčním sporu. Jsou to ale velmi důležité precedenty, pomocí kterých si prezident posiluje postavení. Václav Klaus se svou pozici snaží posilovat dlouhodobě, prakticky už od dob premiéra Vladimíra Špidly. I Václav Havel byl v určitém smyslu prezidentem, který byl velmi aktivní a často šel až na hranu svých pravomocí.

Takže se dá říct, že je to pro české prezidenty typické?
Jedním z důvodů je, že prezident je v našem prostředí vnímán jako silná a vlivná osobnost i přesto, že ho tak ústava nevidí. Jde o masarykovskou tradici, ve které prezident představuje symbol státnosti. I kvůli tomu jsou všechny diskuze o zavedení přímé volby dost problematické. Když už dnes máme prezidenta, který chodí na hranu či za hranu svých pravomocí, tak jak se takový prezident bude chovat v situaci, kdy bude vybaven mimořádně silnou legitimitou přímo od lidí?

- Zina Plchová, Jan Stuchlík | zbytek rozhovoru najdete na Profit.cz