V roce 1990 bylo Jarmile Janurové 47 let, pracovala v pardubické továrně na perníky, ve které každý den po pásech jezdily tisíce výrobků. Impulzem pro to, začít o perníku přemýšlet i jinak než ve velkém, byla nabídka vyrobit drobné zdobené perníčky na první porevoluční jarmark v Pardubicích. Jarmila Janurová se do toho s kolegyněmi pustila a měly úspěch. Po skončení akce ale už o další rozvoj tohoto směru neměla továrna zájem. V té době ale sílila poptávka po drobných zdobených pochoutkách. Paní Janurové to nedalo a pustila se do pečení perníčků doma. „Ze začátku jsme se potýkali s problémy. Někdy mělo těsto výdutě, jindy nerovný povrch nebo perník rychle tvrdl. Taky zdobení bylo ve srovnání s dnešní kvalitou amatérské, ale postupně jsme naše výrobky zlepšovali,“ vzpomíná paní Janurová.

Dům, ve kterém s rodinou bydlela, se postupně zcela přizpůsobil pekařskému provozu. „Kuchyň sloužila jako pekárna, obývací pokoj jako zdobírna, k bydlení jsme využívali jen ložnici a odrůstající syn svůj pokoj,“ vzpomíná podnikatelka na první čtyři roky provozu své firmy. První rok navíc s manželem stále chodili do práce, takže se pečení vlastních perníčků věnovali až po příchodu domů. „Pekli jsme běžně do půlnoci, do jedné v noci, a druhý den šli do práce, takže nám ani nevadilo, že obývák už není obývák,“ dodává.

Do začátku s elánem

Do práce pro rodící se značku perníčků JaJa postupně zapojila budoucí snachu i její kamarádky. Po roce práce „na dvě směny“ se rozhodla z původního zaměstnání odejít, a to k nelibosti svého okolí, které se obávalo ztráty jistého příjmu. Prosadila i stavbu provozovny na zahradě rodinného domku. „Obavy? Ty jsem neměla. To spíš můj manžel. Měl strach, abychom nepřišli o dům či jak splatíme dluhy. Nakonec z toho všeho měl pásový opar. Byl to totiž on, kdo obíhal úřady a sháněl povolení ke stavbě i provozu. Na to já neměla čas. Když jsme přecházeli do nových prostor, už jsem zaměstnávala sedm pekařek a zdobiček,“ vzpomíná paní Janurová.

Počet zaměstnanců postupně narostl až na současných 30, se kterými rodinný podnik přečkal i krizová léta. Na menší zájem lidí paní Janurová reagovala hledáním nových prodejen, kde by její perníčky mohli nabízet. „Už to nebyly jen velkoodběratelé, brali jsme i menší obchody, kam jsme začali zboží zavážet. Taky jsme zkusili posílat perníčky na dobírku a poprvé za celou historii firmy prodávali i na farmářských trzích.“ Firmě se podařilo přežít. I za to získala ocenění Hospodářské komory Krizi navzdory. Tento diplom ale není zdaleka jediný, který na stěnách kanceláře paní Janurové visí. V roce 2008 jí byl Společenstvem cukrářů propůjčen Řád sv. Ambrože a letos Zlatá medaile M. D. Rettigové věnovaná Asociací kuchařů a cukrářů ČR za práci v oboru. Certifikát má i na to, že může vyrábět pod ochrannou značkou Pardubický perník s Chráněným zeměpisným označením a nedávno získala i ochrannou známku Český výrobek.

Firma JaJa získala i sedm zlatých pohárů, šest zlatých medailí, pět stříbrných a z počátků oborových soutěží i šest bronzových medailí. Řadu ocenění ze zahraničí obdržela za své zdobení snacha Ilona. Ta ale není jediná z příbuzných, kteří se ve firmě angažují. Syn se stará o prodeje perníčků, snacha je zdobičkou a Jarmila Janurová doufá, že u řemesla zůstane i jeden z vnuků.

Perníčky pro Texas i Belgii

Samozřejmě ne na všechno lze s odstupem let pohlížet jen pozitivně. Jarmila Janurová ztratila některé přátele, mnozí její firmě předvídali maximálně rok činnosti. Zažila i řadu kontrol z Okresní hygienické stanice v Pardubicích, kam přicházely anonymy a dotazy, zda je u ní ve firmě všechno v souladu se zákony. Došlo i na telefonické vyhrožování. Teď už kontroly tak často nechodí. Úspěšná podnikatelka dokázala všechny přesvědčit, že co se týče hygieny i kvality výrobků, patří k těm nejlepším. Ostatně největším důkazem je obliba jejích výrobků i za českými hranicemi. JaJa své perníčky vystavuje na Svatováclavském posvícení ve Vídni. Celoročně pak exportuje právě do Rakouska, Polska i na Slovensko. Vánoční sortiment putuje vždy i na Ukrajinu. Nejdále pak JaJa vyvážela do Texasu a její výrobky znají i v Belgii. Zatímco na začátku byla kapacita malé manufaktury 50 perníčků denně, dnes jich produkuje asi dva tisíce.

Rozvoj oboru, kterému vévodí perníkové chaloupky, kolébky či srdce vidí Jarmila Janurová v nových chutích i tvarech. I proto začala experimentovat a v některých miniperníčcích můžete objevit chuť chilli, pepře či konopného semínka. „Chtěla bych udělat celou řadu takových neobvyklých chutí, ale není to jednoduché. Ne všechno koření se k perníku hodí, a tak stále pracujeme na nových výrobcích,“ dodává paní Janurová a věří, že se její chillík či pepřík stane letos v mnoha rodinách zajímavým osvěžením tradičních vánočních tabulí.