Úrokové sazby od finanční krize z roku 2008 setrvale klesají. Korunu českým úrokům nasadila Česká národní banka (ČNB) měnovými intervencemi na podporu kurzového závazku. Jenže zatímco dlužníci si nízké úrokové sazby užívají, střadatelé pláčou. Stát jako největší dlužník si mne ruce a za vydávané dluhopisy ještě dostává prémie. Věřitelé jsou rádi, že jim stát pár dluhopisů nechá alespoň za drobnou úplatu.

Do pasti se ale dostávají drobní střadatelé. Nejde ani tak o spořicí účty. Úrokové sazby na nich jsou sice nízké, u některých bank ale stále pokrývají alespoň inflaci a občas něco navrch přihodí. V ohrožení jsou stamiliardy korun na bývalém penzijním připojištění, dnes v transformovaných fondech. Lidé spoléhající na „nezáporné každoroční zhodnocení“ se mohou těšit na znehodnocení díky inflaci. A správci penzijních fondů mají spoustu peněz a těžkou hlavu nad nerudovskou otázkou: „Kam s nimi?“

Penzijní společnosti v rámci transformovaných fondů jsou povinny účastníkům připisovat přinejmenším nezáporné zhodnocení. Pokud se investice transformovaného fondu pohybují v červených číslech, musí penzijní společnost sáhnout do rezervního fondu nebo do vlastních zdrojů a rozdíl doplatit. To samo o sobě vede k výběru konzervativních investic s nízkým potenciálem výnosu – ale zároveň s nízkou pravděpodobností ztráty.

Stát zároveň ale penzijním společnostem nařizuje, že musí mít alespoň 50 % majetku uložený v českých korunách. Pro tento majetek mohou využít i vklady v bankách, které ale o peníze nestojí a neví, kam s nimi, nebo do dluhopisů zejména České republiky. Jistě, mohou nakoupit i akcie (až 25 %) či podílové listy, ale tím by jednak podstoupily riziko investiční ztráty, kterou budou muset uhradit, nebo se připravily o výnos, který by za správu přeposlaly podílovému fondu.

V 1. čtvrtletí 2016 penzijní společnosti evidovaly v transformovaných fondech aktiva ve výši 364,8 mld. Kč. Z nich bylo umístěno 254,7 mld. Kč (69,81 %) ve státních dluhopisech České republiky. U některých fondů podíl těchto dluhopisů dosahuje až 80 – 90 %.

Kupříkladu fond s nejvyšším podílem dluhopisů měl navíc podle výroční správy za rok 2015 v držení dluhopisy se splatností do 3 měsíců v podílu 3,3 % a dluhopisy se splatností od 3 měsíců do 1 roku v podílu 40,7 % k celkovým aktivům fondu. To znamená, že v letošním roce došlo nebo ještě dojde k obnově (nákupu nových dluhopisů či jinému umístění peněz získaných ze splacených jistin) v objemu 44 % aktiv tohoto fondu. Jenže… kam peníze umístit?

Státní dluhopisy České republiky s kratší splatností nabízejí záporný úrok, zahraniční státní dluhopisy zas kurzové riziko (byť nyní omezené kurzovým závazkem… dokud si to ČNB nerozmyslí) a podnikové dluhopisy riziko nesplacení jistiny věřitelem (ne, že by státy vždy své závazky uhradily…). Na účtech v bankách peníze ponechat mohou, ale dá jim za ně někdo něco? Také se i v tomto případě blíží záporné úročení.

Letos emitované dluhopisy České republiky se splatností do 3,5 roku nabízejí záporné výnosy od –0,016 % do –0,156 %. Teprve s delší splatností dostávají věřitelé nějaký výnos… ten ale dosahuje maximálně 0,925 % u dluhopisu se splatností za 15 let. Dnes to představuje kladný reálný výnos při aktuální inflaci 0,5 %… ovšem ČNB dělá vše pro to, aby inflaci dostala ke svému cíli 2 % s rozmezím 1 – 3 %. Tedy dlouhodobě to bude znamenat pravděpodobně reálnou ztrátu kolem 1 % ročně na době 15 let. A to nemluvíme ještě o růstu úrokových sazeb.

Jakmile úrokové sazby začnou růst, ceny dříve vydaných dluhopisů s nižším výnosem budou klesat. Nikdo nebude tyto dluhopisy chtít za původní cenu koupit – proč také, když si může koupit nový dluhopis s vyšším výnosem. Majitel staršího dluhopisu tak bude muset jít s cenou dolů a zaúčtovat si ztrátu.

Penzijní společnosti v portfoliích transformovaných fondů mohou mít až 30 % dluhopisů účtovaných tzv. „do splatnosti“. To znamená, že fond předpokládá jejich držení po celou dobu a následně jejich vrácení emitentovi dluhopisu. V takovém případě nemusí účtovat hodnotu dluhopisu v tržní ceně a tím inkasovat (viditelnou) ztrátu a růst úrokových sazeb se tak na aktuálním zisku (ztrátě) penzijního fondu neprojeví. Ovšem to ale také znamená, že tento díl dluhopisů penzijní společnost nemůže prodat (aniž by utrpěla a přiznala ztrátu) – a bude muset inkasovat po dobu splatnosti minimální úrok (a nebo dokonce za držení dluhopisu platit).

Lidé ale vnímají riziko jen jako kolísání toho, co vidí. A inflaci v tomto případě nevidí. Penzijní společnost tak může v klidu tyto dluhopisy do splatnosti držet a vykazovat každoroční zhodnocení odpovídající aktuálním výnosům dluhopisů. Účastníci jí beztak nemají kam utéci, aniž by se zbavili virtuální jistoty nezáporného zhodnocení. Je tu ale ještě jeden problém.

U nejmenovaného fondu došlo či dojde letos k obnově 44 % aktiv vlivem splatnosti držených dluhopisů. (U ostatních transformovaných fondů to může být podobné.) „Do splatnosti“ ale v knihách mohou penzijní společnosti držet pouze 30 %. Toho navíc penzijní společnosti využívají zpravidla u dluhopisů s delší splatností, protože ty jsou více citlivé na tržní výkyvy a pohyb úrokových sazeb. Tudíž z nových dluhopisů v knihách „do splatnosti“ mnoho nebude… A jakmile úroky vzrostou… nebo jakmile fond zaplatí za držbu dluhopisů…