Šetření veřejného ochránce práv odhalilo nejednotný a diskriminační postup ČSSZ ve věci přiznání důchodů některým bývalým zaměstnancům Československých státních drah (od roku 1993 Českých drah a. s.), jmenovitě Kontroly přepravních služeb v Olomouci a Litoměřicích. Šlo o zaměstnankyně podniku se sídlem v Praze, jejichž pracoviště na území České republiky však byla v rámci vnitřní organizace začleněna do odštěpného závodu se sídlem v Bratislavě. Některým z nich ČSSZ posoudila dobu do 31. 12. 1992 jako dobu sociálního zabezpečení Slovenské republiky a přiznala jim pouze dílčí důchody z doby po rozdělení ČSFR. Svůj postup zdůvodnila ČSSZ tím, že v rozhodném období byly zaměstnány zaměstnavatelem se sídlem v Bratislavě, tedy na Slovensku. Na druhou stranu však, jak stěžovatelky doložily podrobným seznamem, u řady dalších pracovníků ze stejných pracovišť, se stejnými smlouvami a ve stejném období postupovala ČSSZ jinak a bez jakýchkoli problémů těmto pracovníkům přiznala „český“ důchod ze všech dob pojištění v plné výši. Na chybný postup upozornil veřejný ochránce práv Českou správu sociálního zabezpečení i nadřízený orgán – Ministerstvo práce a sociálních věcí – už v listopadu 2006 a žádal sjednání nápravy. ČSSZ v zákonné lhůtě nereagovala. Stěžovatelky se ve své záležitosti obrátily i na soud a ten dospěl ke stejnému závěru, jako ochránce. 18. září 2006 Krajský soud v Ústí nad Labem vyhověl žalobě, zrušil rozhodnutí ČSSZ a vrátil případ tomuto správnímu úřadu k dalšímu řízení s právním názorem, že „… pokud navrhovatelka pracovala v rámci jakékoli organizační složky ČSD, sídlící kdekoli mimo dnešní Českou republiku, byla v této době zaměstnankyní ČSD se sídlem v Praze, hlavním městě ČR.“ Česká správa sociálního zabezpečení soudní rozhodnutí odmítla respektovat a svůj postoj zdůvodnila informací o podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Vzhledem k tomu, že samotná kasační stížnost nemá odkladný účinek, ČSSZ současně navrhla, aby Nejvyšší správní soud této kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Nejvyšší správní soud však až do dnešního dne o návrhu o odkladném účinku nerozhodl. Česká správa sociálního zabezpečení i nadále nerespektuje rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci důchodu stěžovatelek a neučinila žádné další rozhodnutí. Přitom rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem je ze zákona konečný, pravoplatný a vykonatelný, leda že by Nejvyšší správní soud rozhodl o zmíněném odkladném účinku kasační stížnosti. Postoj České správy sociálního zabezpečení je zcela v rozporu s principy soudního řádu a veřejný ochránce práv považuje za znepokojující, že v České republice existuje instituce, která takovým způsobem svůj zájem staví nad zákon.´.= Názor, že samotné podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je důvodem k nevykonání pravoplatného a vykonatelného rozhodnutí příslušného soudu, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Usnesení rozšířeného senátu 2 Ans 3/2006–49 výslovně uvádí, že je povinností správního orgánu řídit se pravomocným soudním rozhodnutím, bez ohledu na to, zda podal kasační stížnost. Česká správa sociálního zabezpečení měla tedy bezprostředně po obdržení rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem přiznat stěžovatelkám „český“ důchod v plné výši. Ignorováním reálné situace a vyčkáváním, jak věc posoudí Nejvyšší správní soud, porušuje ČSSZ zákonné principy. Soudní praxe předpokládá, že odkladný účinek bývá vysloven po zvážení všech zákonných důvodů, zejména v takovém případě, že vykonání sice pravoplatného, ale kasační stížností napadnutého, rozhodnutí by mohlo způsobit nenahraditelnou újmu. Jak však ve svých rozhodnutích Nejvyšší správní soud uvedl, náklady důchodového pojištění nese stát jako součást nákladů státního rozpočtu, takže České správě sociálního zabezpečení nenahraditelná újma nehrozí. A co na to ČSSZ Při nároku na důchod lidí, kteří v době rozdělení Československa pracovali na území Čech a Slovenska, ČSSZ postupuje podle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. Její článek 20 stanovuje, že doby pojištění získané před rozdělením ČSFR hodnotí, tedy započítává, ten smluvní stát, na jehož území měl sídlo zaměstnavatel ke dni rozdělení ČSFR. Sídlem zaměstnavatele se rozumí adresa zapsaná v obchodním rejstříku k 31. prosinci 1992. Důležité je tedy podle uvedené smlouvy sídlo zaměstnavatele, nikoliv místo skutečného výkonu zaměstnání. Může tak docházet k situacím, že občan, který celou dobu před 31. prosincem 1992 bydlel, studoval a pracoval v Čechách, ale jeho zaměstnavatel měl sídlo na Slovensku, bude za tyto doby pojištění pobírat důchod ze Slovenské republiky. Od 1. ledna 1993 se české a slovenské důchody vyplácí podle „národních“ pravidel. Důchod vyplácený ze Slovenska odpovídá slovenské legislativě o důchodovém pojištění a výkonnosti ekonomiky. V době, kdy se rozdělovala Česká a Slovenská Federativní Republika nebylo možné předvídat, jak se bude vyvíjet ekonomika jednotlivých zemí. Představitelé obou států se dohodli uvedeným způsobem, který ČSSZ jako výkonná organizace realizuje. Na Slovensko ČSSZ vyplácela ke 30. červnu 2007 celkem 12 546 důchodů. Rozdílný zápočet dob pojištění u zaměstnankyň Československých státních drah mohl být v minulosti způsoben tím, že sama organizace různým způsobem uváděla dobu pojištění v evidenčních listech důchodového pojištění (ELDP) svých zaměstnanců – v některých případech ji označila jako českou, jinde jako slovenskou. Právě z údajů z ELDP vychází Česká správa sociálního zabezpečení při výpočtu důchodů. Svůj postup v konkrétním případě ČSSZ ombudsmanovi JUDr. Otakaru Motejlovi vysvětlila. Seznámila ho s tím, že po konzultaci s Ministerstvem práce a sociálních věcí považuje za stěžejní rozsudek Nejvyššího správního soudu, který však dosud nebyl dosud vydán. Realizace rozsudku krajského soudu je znemožněna především tím, že tento soud nerespektoval mezinárodně uznávanou zásadu zákazu duplicitního zápočtu dob důchodového pojištění za stejnou dobu pojištění současně dvěma nositeli pojištění. Žadatelku, která je poživatelkou slovenského důchodu, nelze zvýhodňovat přiznáním českého důchodu za stejnou dobu pojištění, kterou jí započetl slovenský nositel pojištění. Pro úplnost: v současné době orgány sociálního zabezpečení řeší způsob dorovnání slovenských důchodů na výši, která by této skupině občanů náležela podle českých předpisů, pokud by nebyla aplikována dříve uvedená Smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení. Zájmem ČSSZ je, aby lidé vždy dostávali to, na co mají nárok, ale aby to nebylo na žádné straně v rozporu s právními předpisy. Tato oblast je však velmi složitá a bez rychlé a kvalitní spolupráce s potřebnými institucemi není možné ji vyřešit.