Již před mnoha lety jste odešel na odpočinek na Vysočinu, kde trávíte i dnes spoustu času. Co vás přimělo vrátit se zpět do politického života a následně i kandidovat na prezidenta republiky?

Byly to dva faktory. Zaprvé ustavičné přemlouvání mých přátel, kterému jsem odolával sedm let, a za druhé neutěšená situace české politické scény.

„Neutěšená situace“ – to se dá vysvětlit různě. Co považujete za největší problémy české politické scény?

Za největší problém české politické scény považuji amatérismus. Politiku dělají lidé, kteří politickému řemeslu nerozumí, ministři řídí resorty, aniž by ovládali jejich věcnou problematiku.

Současné pravomoci českého prezidenta nejsou příliš silné. Jakým způsobem se domníváte, že můžete v případě vašeho zvolení politickou scénu ovlivnit?

Prezident má přednášet své argumenty na zasedání Vlády ČR, jichž má pravomoc se pravidelně účastnit, a na zasedání Parlamentu ČR, jichž má rovněž pravomoc se pravidelně účastnit.

To, že minulí dva prezidenti těchto ústavních pravomocí téměř nevyužívali, je jejich problém, já se domnívám, že prezident by měl být jak aktivním účastníkem zasedání vlády, tak aktivním účastníkem zasedání parlamentu.

Aktivní účast a přenesení názorů prezidenta poslancům a vládě je jedna věc, ale oni tento názor nemusí akceptovat.

Záleží na tom, do jaké míry je tento názor podepřen věcnými argumenty. Já věřím v inteligenci většiny svých posluchačů. Samozřejmě nikoli všech.

V poslední době došlo k několika sporným rozhodnutím současného prezidenta ohledně penzijní reformy, kdy nejprve nechal zákony, které tvoří jádro penzijní reformy, projít tím, že jim sice neudělil podpis, ale zároveň je nevrátil sněmovně, ale poté, když došlo k technické novele v letošním roce, tak tuto technickou novelu poslancům vrátil. Jak se na takový krok díváte z pozice kandidáta na prezidenta?

Prezident vznesl oprávněné námitky vůči penzijní reformě, zejména vůči jejímu druhému pilíři, a s těmito námitkami souhlasím. Na druhé straně je zapotřebí mít i pozitivní variantu penzijní reformy. Můj návrh, který jsem mnohokrát publikoval, spočívá v tom, aby se důchodové pojištění zvýšilo o dva procentní body.

Svým způsobem druhý pilíř zavádí zvýšení důchodového pojištění o dva procentní body, ale ty budou odvedeny do penzijní společnosti. Myslíte si, že takový způsob navýšení pojistného je nedostatečný?

Myslím si, že je především riskantní, a to z toho důvodu, že hrozí riziko vytunelování soukromých penzijních fondů. Konec konců i v zahraničí, kde je přísnější kontrola než u nás, soukromé penzijní fondy někdy zkrachovaly. Vzpomeňte si na Maxwellův penzijní fond, vzpomeňte si na fond Enronu a na další případy.

V zemi, kde zkrachovalo 17 bank, kde zkrachovaly kampeličky a kde byly vytunelovány privatizační fondy, si tohoto rizika musíte být vědom ne dvojnásob, ale desetinásobně.

Poměrně často kritizujete i současnou Sociální demokracii s jejím současným vedením. Co jsou vaše největší výtky vůči současné ČSSD?

Vycházím z analýzy ekonomické situace a vycházím z toho, že česká ekonomika je výrazně podinvestovaná. A bude-li tento trend preference spotřeby před investicemi pokračovat, hrozí nám v nejbližších 5 až 10 letech výrazné zaostávání.

Současná Sociální demokracie se v honbě za hlasy voličů orientuje na spotřebu a neorientuje se na investice. A to je jádro mé výčitky vůči jejímu vedení.

Navrhoval byste tedy proaktivní podporu investic, a nebo spíše plošné snížení daní?

Za mé vlády existovaly investiční pobídky a ty zečtyřnásobily příliv přímých zahraničních investic. To zaprvé. Zadruhé jsem proti populistickému snižování daní. Koneckonců země s druhou nejvyšší konkurenceschopností na světě, což je Švédsko, má nejvyšší daňovou zátěž v Evropě. A mimochodem tato země za posledních 10 let dokázala splatit polovinu svého státního dluhu.

Z toho vyplývá, že jsem zastáncem skandinávského modelu, tzn. vysokého zdanění, investice výnosu z tohoto zdanění do investic a nikoli do spotřeby, včetně investic do veřejného sektoru, jako je zdravotnictví, školství, ale také do infrastruktury, do bytové výstavby a obecně do programu, který bych trochu mohl srovnat s roosweltovským New Dealem.

Ve Švédsku je penzijní systém řešen formou NDC účtů. Ten ovšem není v návrhu ani Sociální demokracie ani žádné jiné politické strany, přestože vy sám v obecné rovině zastáváte názor, že švédský model je správný. Jak se díváte na NDC penzijní systém?

Švédský penzijní systém je založen na jiné stratifikaci švédské společnosti, která se historicky staletí vyvíjela, než je stratifikace české společnosti. Nemyslím si, že tento systém, který v podstatě není nic jiného než systém individuálních účtů, je pro nás použitelný.

Nicméně obecně švédský systém sociální politiky a zdanění je pro vás tím správným modelem.

Jsem zastáncem progresivního zdanění příjmů, jsem zastáncem vysokého zdanění, ale také jsem zastáncem toho, aby výnos těchto daní šel na investiční účely a tedy na obnovu ekonomického růstu.

Tedy nikoli např. na zvýšení sociálních dávek.

Naopak, domnívám se, že existují případy, kde lze sociální dávky omezit. Jako příklad bych uvedl svoji nedávnou zkušenost z Varnsdorfu, kdy nepřizpůsobiví obyvatelé pobírají státní příspěvek ve výši 9 tis. Kč měsíčně, který jim ovšem okamžitě odebírají bílé mafie, které jim pronajímají garsoniéry za těchto devět tisíc.

Kdyby se odboural nebo alespoň rozumně zredukoval tento příspěvek, tak by jednak nepřizpůsobivé obyvatelstvo bylo přinuceno pracovat, a na druhé straně by bílé mafie ztratily zdroj svých příjmů.

Velkým problémem současnosti je krize v eurozóně. Vy jste eurooptimista. Jak vnímáte současnou krizi eurozóny?

Myslím si, že je dramatizována novináři, kteří jako obvykle příliš nerozumí předmětu, o kterém píší.

Eurozóna prošla v historii desítkami krizí. Přečtěte si paměti Jeana Moneta, který od začátku popisuje krize, které od vzniku Evropské unie vznikaly. A z každé z těchto krizí vzešla Evropská unie posílena.

Myslíte si, že je to případ i současné krize, kde se hovoří již i o možnosti vystoupení Německa z eurozóny?

Já bych uvítal vystoupení Řecka z eurozóny, protože tato země si žije viditelně nad poměry. Zase konkrétní příklad: Průměrný starobní důchod v Řecku byl 50 tis. Kč měsíčně a po radikálních úsporných opatřeních byl snížen na 39 tis. Kč měsíčně, zatímco v České republice je průměrný starobní důchod 10,5 tis. Kč měsíčně.

Jak eurozóně, tak Řecku samotnému by prospělo, kdyby Řecko z eurozóny vystoupilo. A byl by to také odstrašující příklad pro další země, např. pro Španělsko, Itálii či Portugalsko.

Země, které jste jmenoval, jsou předlužené a mají problémy se státními dluhy. Jak byste jim doporučil řešit problém předluženosti? Výnos z daní nemají, mají vysokou nezaměstnanost… v současné době se nabízí dvě alternativy řešení: Státní bankrot, nebo pomoc z evropských fondů. Jaké řešení byste navrhoval vy?

Začneme-li Řeckem, tak to má jednu výhodu: Má stovky ostrovů, které může prodat, a podobně jako moje vláda privatizovala banky, řecká vláda by mohla privatizovat ostrovy. Myslím si, že by se dost zájemců našlo a nic škodlivého by se nestalo.

Ale obecně platí, že předluženost se dá řešit jednak zvýšením daní, a já nevěřím v planost Lafferovy křivky, a za druhé snížením některých přebytečných výdajů, ať již na přebujelý státní aparát, armádní zakázky a desítky dalších konkrétních věcí, ale především tím, o čem jsem mluvil předtím, to znamená zvýšením podílu investic ve výdajích veřejných rozpočtů.

Říkáte, že nevěříte v Lafferovu křivku, nicméně když letos v lednu došlo ke zvýšení DPH, příjem z této daně v České republice klesl. Čím to vysvětlujete?

Ministerstvo financí argumentuje technickými důvody, tzn. různými termíny zálohování výběru daní, nicméně obecně platí, že kdyby Lafferova křivka platila, tak by Švédsko bylo zaostalou zemí, zatímco řecká část Kypru by byla nejúspěšnější zemí Evropské unie místo Lucemburska.