Jak vyplývá z výsledku kontrol České obchodní inspekce z loňského roku, obuv stále patří k nejproblematičtějšímu sortimentu na českém trhu. Koupit si kvalitní boty, které vydrží déle než jednu sezónu, je stále problém. A to platí dvojnásob, nakupujeme-li boty na tržišti. Proč je jejich kvalita na českém trhu tak nízká a jaká označení by měla nést? Na to jsme se zeptali PhDr. Vlasty Mayerové z České obuvnické a kožedělné asociace. Lidé si často pletou záruku se životností obuvi. Jaký je v tom rozdíl? Spotřebitelé se někdy domnívají, že když je na obuv záruka 2 roky, tak by i při každodenním nošení měla ty dva roky vydržet a zůstat beze změn. To je velký omyl a tyto skutečnosti by se měly lépe spotřebitelům ozřejmit. Záruka na spotřební zboží je sice dvouletá, ale je zřejmé, že některé druhy výrobků nemohou takovou dobu užívání vydržet a často také záleží na intenzitě používání. Obuv nošená každodenně vydrží bezesporu kratší dobu, než obuv, kterou spotřebitel obuje třikrát ročně. Je třeba vycházet z toho, že reklamovat je možné pouze výrobní vadu, která vznikla při běžném používání obuvi v záruční době, případně jiný rozpor s kupní smlouvou. Není tedy možné reklamovat skutečnost, že obuv nesedí např. na délku nebo šířku. Rovněž není možné reklamovat běžné opotřebení výrobku a změny vzhledu vzniklé v důsledku nošení, ani poškození výrobku z důvodu zanedbání řádné údržby, (např. ošlapané patníky a v důsledku toho poškozené podpatky obuvi, popraskané kožené svršky u obuvi, které byla např. v zimním období opakovaně promáčena v solných „břečkách“ a nebyla následně nijak ošetřena a nakrémována atd.). Pokud obuv splňuje jakost stanovenou technickými normami, případně jakost obvyklou, eventuálně pro výrobek deklarovanou, většinou nebývají problémy s reklamacemi. Když budeme vycházet z původní úpravy záruční doby, která byla šestiměsíční, tak zhruba půl roku běžného užívání by měla obuv opravdu vydržet bez podstatných změn a po této době se mohou objevovat již důsledky běžného opotřebení obuvi, aniž by se jednalo o nekvalitní obuv. Pochopitelně někteří uživatelé v důsledku intenzivního nebo nesprávného používání mohou obuv opotřebovat, případně zcela zničit i dříve než za půl roku. Na druhé straně jsou i oprávněné reklamace, které jsou uplatněny měsíc nebo dva po zakoupení obuvi, obchodníky zamítány. Co mohou spotřebitelé dělat se zamítnutou reklamací obuvi? Obrací se na nás velmi často s tím, že ačkoliv bota byla téměř nenošená, obchodník jim reklamaci zamítl. V poslední době se relativně často setkáváme s případy, že po několika týdnech nošení se na obuvi objeví výrobní vada a obchodník ji odmítá uznat. Pokud obchodník zamítne reklamaci, není vše zdaleka ještě ztraceno. Pokud jsme jako spotřebitelé opravdu přesvědčeni o oprávněnosti naší reklamace, měli bychom vyhledat vhodného soudního znalce (dle místa bydliště či povahy vady). Seznam znalců je možné nalézt na stránkách ministerstva spravedlnosti www.justice.cz. Se znaleckým posudkem v ruce, pokud je samozřejmě v náš prospěch, bychom se měli znovu obrátit na prodejce. Ten v případě, že reklamaci na základě posudku uzná, by nám měl uhradit také náklady spojené s uplatněním reklamace (poštovné, jízdné, posudek apod.). Pokud obchodník reklamaci i přes pozitivní posudek neuzná, nezbývá nic jiného, než se obrátit na soud. Jak je to s kvalitou obuvi na našem trhu? Je rozdíl mezi botou vyrobenou u nás a mezi botou ze zahraničí? Ze kterých zemí pochází nejčastěji dovážené obuvnické výrobky? Pokud není v kupní smlouvě sjednána jiná jakost, je prodejce povinen prodávat veškerou obuv v tzv. jakosti obvyklé. Zde existují dvě základní české státní normy (ČSN 79 5600 a ČSN 79 5790), podle kterých zkušebny a soudní znalci při případném sporu spotřebitele s obchodníkem jakost obuvi posuzují. Tuto jakost by měl prodejce požadovat i po svém dodavateli. V uvedených normách jsou uvedeny také parametry pro sportovní obuv. Co se týče kvality české obuvi, naše normy byly vždy dobré a kvalitní, zrovna tak jako obuv od českých výrobců. Nároky a požadavky na obuv v jiných zemích EU jsou bohužel podstatně nižší, případně nejsou vůbec specifikovány. Vzhledem k tomu, že obuv, vyjma pracovní a zdravotní, nepatří do určených výrobků podle zákona č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky, a vyjma dětské obuvi určené pro děti do tří let (vyhl. MZ 84/2001 Sb.), nemusí mít obchodník žádné certifikáty ani atesty na kvalitu obuvi U značkové obuvi by kvalitu měla garantovat značka. V praxi tomu tak ale bohužel není. Mnozí značkoví výrobci zejména sportovní obuvi ve snaze ušetřit, používají levnější materiály – levnější druhy pletenin, levnější vyztužovací dílce apod., což se zákonitě musí odrazit nejen v kvalitě boty, ale také v její životnosti. Snad je to marketingový tah výrobců, aby se obuv rychleji opotřebovala a oni tak měli vyšší zisky. Co se týče zemí, ze kterých je obuv nejčastěji dovážena, tak podle dostupných statistických informací je v současnosti každá druhá bota na světě vyrobena v Číně. - SOS, Petra Vaňková -