Soused pokácel krásnou vzrostlou lípu na vaší ulici v samém centru města a žádné úřední svolení k tomu nepotřeboval. Prostě mu stínila a už ho nebavilo neustále čistit okapy na svém domě. Rostla u jeho domu na předzahrádce za plotem. Vy jste naopak kvůli pokácení dožívající třešně u své neoplocené chaty v zahrádkářské kolonii nuceni žádat o povolení městský úřad. I tohle jsou důsledky vyhlášky týkající se povolování kácení dřevin, kterou v červnu loňského roku spěšně podepsal tehdejší odstupující ministr životního prostředí Tomáš Chalupa.

Některá kontroverzní pravidla, jež tato vyhláška přinesla (zejména sporná definice zahrad a vynětí kácení v nich z povolovacího režimu), se stala okamžitě předmětem kritiky odborné i laické veřejnosti a vyvolává celou řadu otázek. Budou se teď v Česku masivně oplocovat pozemky kolem bytových či rodinných domů, aby na nich bylo možné kácet stromy podle libosti? I to totiž s novou vyhláškou hrozí. Má mít přednost zájem na ochraně dřevin, které po řadu let utvářely obraz veřejného prostoru, přestože vyrostly na soukromé zahradě? Nebo je správné upřednostnit právo majitele pokácet strom, který mu listím zanáší okapy a větvemi poškozuje fasádu?

Zástupce veřejné ochránkyně práv se připojil ke kritice vyhlášky a doporučil ministerstvu, aby ji novelizovalo. Příslibu se mu dostalo, ale nějakou dobu to potrvá. Novela bude muset vybalancovat soukromý a veřejný zájem.

Úmysl vyhlášky byl dobrý – usnadnit život majitelům zahrad. Jenže i cesta do pekla může být dlážděná dobrými úmysly, a tak dnes majitel může u svého domu v oplocené zahradě bez ptaní pokácet i strom, který na daném místě rostl desítky let a dotvářel podobu veřejného prostoru.
K podobným střetům soukromého a veřejného zájmu dochází například na hřbitovech, kde veřejná zeleň svými kořeny, větvemi a listím poškozuje soukromé náhrobky. Jejich majitelé často žádají správce hřbitova, aby strom, jehož kořeny ničí náhrobek, pokácel. I v těchto případech musí správce hřbitova pečlivě zvažovat veřejný zájem na zachování pietní atmosféry hřbitova, kterou do značné míry utvářejí právě i vzrostlé stromy, ale na druhé straně musí brát ohled také na zájem nájemců hrobových míst na ochraně jejich náhrobků.

Tyto příklady dokumentují, že ve společnosti čím dál častěji dochází ke kolizi veřejných a soukromých zájmů, a je zřejmé, že právní předpisy jen velmi obtížně nalézají vyvážený přístup tak, aby výsledné řešení bylo pro obě strany spravedlivé. Přitom i samotné vnímání, co je spravedlivé řešení, může být mnohdy velmi subjektivní.