Na jedné straně lze říkat a vysvětlovat, že bydlení v nájmu je v podstatě normální a v mnoha ohledech i výhodné. Pesimistický pohled bude bědovat nad upadající prosperitou a pohromou týkající se toho, že mladou generaci čeká bydlení v nájmu. Generace nájemců se musí smířit s tím, že nikdy nebude bydlet ve vlastním.

Označení „generace nájemců,“ které je používáno v zahraničních médiích a v komentářích týkajících se bydlení, označuje skutečnost, že mladí jsou vyloučeni z vlastnictví svého bydlení a tráví delší dobu svého života v nájemním bydlení. Diskutováno je to nejen v Austrálii, ale i třeba ve Velké Británii.

Sbalit si pár krabic a jít za dalším velkým dobrodružstvím. Nákup vysněného bydlení? Ne, to není nic pro nás. Zatím ne. Stačí přece podepsat nájemní smlouvu a přestěhovat se do bytu ve městě, kde to bude blízko za prací. Tam, kde naši rodiče vidí peníze za nájem jako „mrtvé“ peníze, naše generace říká, že se nechce stát hypotečními otroky, být v poutech vysokých nároků supervelkých hypoték. Úroky placené do banky jsou přece stejně mrtvé jako peníze placené za nájem.

<%Anketa9%>

Tak takto nějak popisuje jeden australský článek možný pohled na bydlení v nájmu – takto se dívá na bydlení nastupující generace. Co jí prý zbývá? Doby celoživotního zaměstnání jsou pryč. Měníme zaměstnání častěji než předchozí generace, a potřebujeme k tomu svobodu a pružnost, abychom se mohli častěji stěhovat a mít blízko do práce. A tak mladí říkají, chceme si přece užívat života, nepotřebujeme se vázat na jedno místo. Mohlo by to být zpochybnění výhod bydlení ve vlastním?

Záleží tak trochu na úhlu pohledu, zda je sklenice viděna zpola plná nebo napůl prázdná. Poněkud skeptičtěji vidí osud mladých ve Velké Británii. Jak roste průměrná cena bytů a domů, průměrná mladá rodina zjišťuje, že si nikdy nebude moci vlastní bydlení pořídit. V souvislosti s tím se široce diskutuje, že z pohledu hypoték a nemovitostí se mladým rozplývá možnost snah o hromadění bohatství v majetku, jehož hodnota se po dobu trvání úvěru navyšuje. Jeden ze snů střední třídy se tím vypařil.

Generace nájemců, 1,5 milionu mladých dospělých, si nikdy nebude moci koupit nemovitost, hlásal nedávno titulek jednoho finančního serveru v UK. Celkem 2,4 milionu lidí mezi 18 až 30 lety žije v soukromých nájemních bytech a toto číslo ještě poroste. Protože ceny nemovitostí jsou na ostrovech nyní mimo dosah tisíců potenciálně poprvé kupujících, Británie čelí „stupňující se bytové krizi“. Diskutuje se, zda by rodiče měli pomáhat svým dětem se zaplacením akontace jako první splátky hypotéky a bulvární titulky hlásí, že „sny mnoha mladých lidí z vlastního bydlení se nikdy nesplní“.

Pouze zřídka se ale říká, že ve Velké Británii si před druhou světovou válkou mohli dovolit bydlet ve vlastním jen bohatí. Také tu v průběhu času došlo k vzestupu a pádu sociálního bydlení. Britský profesor sociální geografie Danny Dorling, zabývající se sociálními, kulturními, politickými a ekonomickými perspektivami, upozorňuje, že bydlení ve vlastním není žádnou letitou britskou tradicí. Představa, že posedlost vlastnictvím bytů je místní národní DNA, je poněkud pomýlená.

Dorling upozorňuje, že v roce 1983 asi jen polovina generace královny Alžběty II byla majiteli domů nebo kupci na hypotéku. Bydlet v nájmu bylo normální, vlastní bydlení bylo příliš nákladné. O dekádu později, v roce 1993, většina lidí v UK ve věku 35–60 měla hypotéku nebo přímo své bydlení vlastnila. Došlo k prodeji obecních bytů a k uvolnění hypotečního úvěrování.

Vrcholem vlastnické demokracie se stal rok 1990. O deset let později, v roce 2003, když královnin nejstarší syn, princ Charles, dosáhl věku 55 let, žilo 90 % lidí jeho věku v domě buď přímo vlastněném, nebo s potřebou splácet hypotéku ještě několik let.

Věkovou kohortu generace prince Charlese, narozeného v roce 1948, očekávala vysoká zaměstnanost a relativně dobré mzdy a platy. Ty mohly být použity na hypoteční splátky, a lidé této generace nemuseli své bydlení řešit pronájmem od soukromých vlastníků, jak to dříve dělalo mnoho jejich rodičů. Kolem tří čtvrtin z nich ve věku 55 let bydleli ve vlastním.

O dalších deset let později, v roce 2013, byl již obraz velmi odlišný. Charlesův nejstarší syn, Wiliam, dosáhl 31 let svého věku. Pouze 36 % z jeho současníků mělo v té době hypotéku, a 64 % bydlelo v pronájmu. Williamova generace je generací nájemců, shrnuje profesor Dorian.

Vlastnictví zůstává běžné u starších, ale bohatství nemusí být v plné výši předáno formou dědictví mladším generacím. Jak lidé stárnou, mohou ve svém důchodovém věku použít svůj majetek na financování svého života ve stáří. V Anglii je běžně uznáváno, že údělem člověka není, aby nastupujícím generacím odkázal závratný majetek – nahromaděného bohatství si má člověk za svého užít a bohatství ve vlastněné nemovitosti spotřebovat třeba formou reverzní hypotéky.

Až malý princ George z Cambridge dosáhne v roce 2023 deseti let svého věku, je klidně možné, že většina jeho současníků, nyní malých dětí, bude vyrůstat v sociálním nebo soukromém nájemním bydlení. Jejich rodiče budou mít malou naději, že by někdy bydleli ve vlastním.

Komentář profesora Dorlinga končí úvahou, že ceny nemovitostí mohou konečně přestat růst, když bude mladší generace úspěšně požadovat „mírnou regulaci nájemného“, Pak by vlastně ani nemělo při dnešních cenách nemovitosti smysl spekulovat a nakupovat.

„Není na tom nic špatného být hrdým nájemcem“, napsala australská redaktorka Stephanie Andersonová citovaná v úvodu. Andersonová vyjmenovává výhody bydlení v nájmu: Nájemce se nemusí starat o sazby, hypoteční splátky a výhružné dopisy z banky. Stačí přece i to, že člověk čelí splácení dluhu za univerzitní studia. Když se něco pokazí, nájemce to nemusí zajímat, stejně tak řešení problémových sousedů je jednodušší.

-Radovan Novotný | Více na Hypoindex.cz