Orientovat se ve finančních produktech není snadné. Navíc se banky a pojišťovny snaží o to, aby orientace byla ještě náročnější, aby klient volil spíše podle poutavé reklamy než podle skutečných vlastností produktu. Naštěstí jsou zde finanční poradci, kteří s orientací na finančním trhu pomohou. Jenže i mezi nimi se nalézají lidé, kteří svůj finanční prospěch staví nad morální principy až na samou hranu zákona.

Jedním ze způsobů, jak klienta připravit o úspory, je prostřednictvím investičního životního pojištění (IŽP). Jedná se o produkt, který je velmi často špatně prodáván jako výhodná investice. Přitom investovat prostřednictvím investičního životního pojištění je drahé, málo pružné a v konečném důsledku i daňově nevýhodné. A aby toho nebylo málo, někteří „poradci“ k vlastnímu obohacení prostřednictvím IŽP používají i stavební spoření.

Důvod pro obírání klientů prostřednictvím investičního životního pojištění jsou vysoké a bezprostředně vyplácené provize. Pojišťovny za zprostředkování IŽP vyplácejí finančním zprostředkovatelům odměnu nejčastěji ve výši 140 % až 180 % ročního pojistného. Klient tak platí přibližně dva roky pouze na úhradu počátečních nákladů pojištění – a (zjednodušeně) teprve poté začíná investovat.

Jenže lidé nemají dost velké úspory na to, aby podvodný zprostředkovatel získal tučnou výplatu. Když přesvědčí rodinu, aby si sjednala dvě IŽP po 1000 Kč měsíční platby, pojišťovna vyplatí na každou pojistku provize přibližně 21 600 Kč, z nichž zprostředkovatel uvidí přibližně 8 až 12 tis. Kč. Ne, že by byl celkový honorář za návštěvu u klienta ve výši 16 až 24 tis. Kč malý, ale proč být skromný, když to jde ještě více.

Klíčem k úspěšnému podvodu na klientech je stavební spoření. Smlouvu o stavebním spoření má téměř každá domácnost, rodiny se dvěma dětmi mívají až čtyři smlouvy. A mají je dlouho. To znamená, že jsou zpravidla po vázací době, navíc je na nich naspořeno zajímavé množství peněz. Na jedné smlouvě po šesti letech spoření se nachází přibližně 150 tis. Kč. A když jsou takové smlouvy v domácnosti dvě…

…stačí „poradci“ poradit rodině, že není vhodné smlouvy držet déle, že je naopak vhodnější smlouvy vypovědět, peníze uložit efektivněji a případně začít spořit na nových smlouvách. To je ostatně obecně pravda a nelze proti takovému postupu vůbec nic namítat…

…dokud „poradce“ neporadí, aby uspořené peníze vložili na investiční životní pojištění. Přesvědčit klienty se daří přitom poměrně snadno, byť často lživými argumenty, jako „je to pojištění, tudíž je to pojištěné“ (to je vysloveně lež), „můžete si to odečíst z daní“ (ano, to je pravda, ale jen do 12 tis. Kč ročně, navíc při splnění dalších podmínek; krom toho není řečeno, že na rozdíl od přímé investice do podílových fondů, kam jdou i prostředky z IŽP, budou zdaněny výnosy) či „po dvou letech si peníze můžete vybrat“ (jenže po dvou letech je stav účtu pro odkupné 0 Kč…).

Aby byl podvod „dokonalý“, vytvoří „poradce“ smlouvu (či smlouvy) na roční částku rovnající se polovině naspořených prostředků, které klient převede do pojišťovny jako první dvě roční platby pojistného. Proč tak komplikovaně?

Jádro malého chlupatého psíka tkví opět v provizích. Pojišťovny stanovují nejčastěji dvouletou „stornolhůtu“, období, během něhož zprostředkovatel ručí za to, že klient bude platit sjednané pojistné. Pokud by klient v tomto období smlouvu zrušil či by přestal platit, musí zprostředkovatel vrátit celou nebo významnou část provize. Předplacením pojistného na dva roky si zajistí, že smlouva „nespadne“ a přežije alespoň období ručení.

-Petr Zámečník | Více na Hypoindex.cz