V dřívějších dobách bývalo centrální bankovnictví jednoduché a ziskové. Centrální banky dokázaly dosahovat pravidelného zisku z emise peněz („ražebného“). Emise oběživa je zdrojem zisků, jejichž množství se zvyšuje s růstem HDP – cynik by hovořil o příjmech plynoucích z „inflační daně“. Takové zisky by bezesporu přivítaly veřejné rozpočty (např. v případě České národní banky), popřípadě akcionáři (např. v případě Švýcarské národní banky).

Finanční krize ale situaci změnila. Aktiva v držení centrálních bank se změnila a stala se potenciálním zdrojem bilančních ztrát. Proti ziskům centrální banky plynoucích z ražebného stojí nemalé náklady, zejména náklady na realizaci měnové politiky. Sterilizace, tedy odčerpávání přebytečné likvidity z komerčních bank, něco stojí, s repo operacemi se nutně pojí nákladové úroky a devizové intervence jako součástí kurzové politiky také nejsou obědem zadarmo.

-------------------------------------------------------------------

Poznámka:

Bankovní rada České národní banky (ČNB) koncem roku 2013 podala trestní oznámení na neznámého pachatele. Centrální banka se bránila nařčením a spekulacím, kterým čelila kvůli oslabení kurzu koruny. Policie ale případ odložila.

„ČNB podala trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy, případně křivého obvinění,„ uvedl mluvčí centrální banky Marek Zeman, a dodal: „Orgány činné v trestním řízení po prošetření ale došly k závěru, že šířením nařčení nebyly naplněny všechny znaky příslušného trestného činu.“

Po oslabení koruny 7. listopadu 2013 například senátor Vladimír Dryml žádal o prošetření rozhodnutí centrální banky Bezpečnostní informační službou, protože se domníval, že vedení oslabilo korunu kvůli získání finančních výhod.

Podezření padlo také na skupinu PPF, která dva dny před intervencí ČNB oznámila nákup společnosti O2. Oslabení koruny pak mělo skupině přinést zisk několika miliard korun. „Jde o šíření anonymního a zcela nepravdivého diskusního příspěvku, který se navíc neopírá ani o základní ekonomické znalosti," uvedl v listopadu 2013 mluvčí skupiny Radek Stavěl.

-------------------------------------------------------------------

Účetní pohled na prodělky centrální banky

Likvidita a solvence, resp. nelikvidita a insolvence, jsou významnými rysy, které charakterizují každou hospodářskou jednotku. Soukromá společnost je solventní, dokud tržní hodnota majetku přesahuje hodnotu nesplaceného dluhu. Solventnost společnosti může být formulována jako maximální výše ztrát, které společnost v daném momentu unese. Nynější ztráty tak nemohou překročit současnou hodnotu budoucích očekávaných zisků.

Na komerční banky se v souvislosti s nelikviditou a insolvencí nahlíží stejně jako na ostatní ziskově zaměřené hospodářské jednotky – v případě finanční insolvence nastupuje insolvenční řízení a úpadek. Zatímco nerentabilní komerční banka nebude nakonec schopna své účty platit a zbankrotuje, v případě úřadu banky centrální toto neplatí. Příkladem toho je i Česká národní banka, která několik let fungovala se záporným vlastním kapitálem – Graf 1. 

Graf 1: Pasiva ČNB (mil. Kč). Česká národní banka několik let fungovala s negativním vlastním kapitálem, dosahujícím hodnoty kolem 5 % HDP (průběh vynesený růžovou barvou). Situace se změnila se změnou kurzového režimu a oslabením koruny před dvěma lety.

Centrální banka není standardní hospodářská jednotka

Z čistě účetního hlediska se opatrnost týkající se záporného vlastního kapitálu zdá být rozumná. Když se dluhy vymknou zpod kontroly, majetek stojí za zlámanou grešli a není z čeho hospodaření dotovat, nutně nastupuje bankrot.

Centrální banka je ale v jiné situaci, standardní zásady týkající se hospodaření v případě centrální banky prostě neplatí. Tato totiž plní politické úkoly, nečelí požadavkům na minimální základní kapitál a nevztahuje se na ni konkurzní řízení. I přesto, že je úřad centrální banky účetně sledován podobně jako komerční banky, nejsou centrální banky zřízeny podle práva obchodních společností, a nepodléhají právním předpisům o vydávání licencí a obezřetnostní regulaci finančních institucí. Česká národní banka (ČNB) je zřízena Ústavou České republiky a funguje ve zvláštním režimu v souladu se Zákonem o České národní bance.

Centrální banka je obecně ve své jurisdikci monopolním dodavatelem peněz a může si i pro své potřeby takové peníze okamžitě a fakticky bez nákladů vytvořit. Protože je protistrana je ze zákona povinna tyto peníze přijmout, centrální banka nečelí likviditnímu omezení jako třeba komerční banky a jiné subjekty, včetně vlády.

Na rozdíl od soukromých společností závazky centrální banky nepředstavují pohledávku vůči aktivům centrální banky. To byl případ během zlatého standardu, kdy centrální (cedulová) banka slíbila za pevnou cenu převést své závazky do zlata. Podobně v pevném systému směnných kurzů centrální banky slibují převést jejich závazky do deviz za pevnou cenu (z mikroekonomického pohledu jde o „makro hedging“).

Centrální banky fungující v systému plovoucích směnných kurzů ale žádný takový slib nedávají. V takovém případě vlastně jediným slibem centrální banky v podmínkách cílování inflace je, že peníze budou převoditelné do koše zboží a služeb za (více či méně) pevnou cenu. Jinými slovy, centrální banka učiní slib cenové stability měřený inflací spotřebitelských cen. To je vše.

Když bude centrální bance chybět likvidita, prostě si nějakou „vytiskne“ – zápisem do účetních knih vytvoří, tedy emituje, dodatečné peněžní jednotky. Nyní k otázce, zda ztráta centrální banky a záporná hodnota vlastního kapitálu centrální banky může ovlivnit plnění funkcí centrální banky. Tím, že centrální banka emituje oběživo, nemůže se dostat do situace nelikvidity a následné finanční insolvence, a to i přes její případnou bilanční (účetní) insolvenci, tedy účetní předlužení.

Dlouhá devizová pozice ČNB

Centrální banka může získat devizové prostředky díky devizovým intervencím (prodej korun a inkasováním deviz), přímým nákupem deviz od vlády (např. směna eur přicházejících z eurofondů na koruny), výnosem z devizových rezerv (např. inkasováním úroků z držených zahraničních dluhopisů). Z pohledu rozvahy centrální banky dlouhá devizová pozice nevzniká pouze v posledním případě, zde vůči devizovým rezervám vystupuje devizový závazek centrální banky. Za intervenční zásah lze považovat i přímý odkup devizových privatizačních příjmů či prostředků z fondů EU od státu za tržní kurs prováděný tzv. „mimo trh“.

Právě s existencí otevřené devizové pozice v bilanci ČNB se pojí možné účetní ztráty. Prochází-li domácí měna apreciačním vývojem (posiluje), centrální banka, držící zahraniční aktiva, vykazuje ztrátu. S tím souvisí dvě otázky – přiměřenost devizových rezerv a riziko vyplývající z dlouhé devizové pozice.

Realizace dnešní měnové politiky kurzového závazku může znamenat přijetí úrokového a kurzového rizika. Nákup cizoměnového cenného papíru znamená, že výnos se stává součástí celkového hospodářského výsledku centrální banky. Pokud by emitent dluhopisu zbankrotoval, centrální bance by vznikla ztráta. Podobně může působit změna směnného kurzu nebo úrokových měr.

Účetnictví centrální banky pak zachycuje nerealizované kursové rozdíly související s držením finančních aktiv a závazků v zahraničních měnách, respektive i nerealizované zisky a ztráty plynoucí z ocenění reálné hodnoty (fair value) finančních aktiv a finančních závazků jako výsledku hospodaření při účetní závěrce. Toto ocenění ovlivňuje výsledek hospodaření v běžném účetním období. Vzniká tak dopad jak na výsledovku, tak na rozvahu. Z dlouhé devizové pozice tedy může vyplývat růst kumulované ztráty (jako zachycuje Graf 1).