Inflační a deflační síly

Vysvětlit, že splasknutí cenové bubliny souvisí s rostoucím zadlužováním se a penězi tekoucími do investic oceněných v nadoblačných výšinách, je náročné. Konspirační teoretik Michael Morris, píšící pravděpodobně pod pseudonymem, v knize „Co nesmíte vědět“ konstatuje, že po určité době „zjistil, že ekonomika, bankovnictví a všechny procesy, jež nějak souvisí s penězi, jsou v zásadě úplně jednoduché“.

Studenti ekonomie se trápí s poučkami, které dávají do souvislosti množství peněz, rychlost jejich obrátky, s množstvím zobchodovaného zboží a služeb a jejich cenami. Dostávají povědomí o tom, že rychlejší obrátka peněz (tedy rychlé utrácení získaných peněz), větší množství peněz (více poskytnutých úvěrů) vede k vyšším cenám. Platí to ovšem za předpokladu, že nevzrostla produktivita, nebyly k dispozici nevyužité kapacity, které by to co je nakupováno dokázaly rychle a bez zakolísání poptávku pokrýt.

Kniha, kterou listujeme, to popisuje následovně: „Když se uvnitř libovolného hospodářského systému dává do oběhu stále více peněz, tiskem nových bankovek nebo zvyšováním objemu depozitních peněz, aniž by se zároveň zvyšovala produkce, potom hodnota peněz neustále klesá. Čím je něčeho více, tím bezcennější to je. Tento proces, který nikdy nevzniká náhodou, nýbrž podle vůle bank a emisních institucí, se nazývá inflace. Jeho nevyhnutelným následkem je, že člověk dostává za své peníze stále méně!“

Na jiném místě citovaná kniha vysvětluje inflační procesy takto: „Stále větší objemy peněz v oběhu, které ve skutečnosti vznikaly následkem ulehčeného a podporovaného poskytování úvěrů, však způsobily, že peníze ztrácely na hodnotě. Inflace rostla, až se nakonec srovnala s domnělým zvyšováním hodnoty.“ Ano, bude-li se zvyšovat množství úvěrů, bude růst množství peněz. Ale růst cen se dostavit nemusí – nelze opomenout další vlivy.

Obrázek 1: Ambicí knihy „Co (ne)smíte vědět“ je poskytnout vysvětlení, jak peníze vládnou světu, proč se hospodářství zhroutí a kdo peníze ovládá.

Zdroj: Google.cz, výsledek vyhledávání „Was Sie nicht wissen sollen ! morris“

Hypoteční bublina a strašák deflace

Když se začne zadlužování zadrhávat, cenový trend se může zlomit: „Všichni totiž vycházeli z předpokladu, že ceny nemovitostí porostou i nadále. A právě tohle byla ona zásadní chyba – omyl, se kterým velké banky počítaly! Je totiž nemožné, aby hodnota určitého zboží nekonečně stoupala. Konstantní nárůst cen je možný jedině tehdy, kdyby na trh proudilo stále více peněz. Jinak by přece chyběly peníze k uhrazování stále vyšších sum, takže ceny by zase klesly.“

Snahy snižovat zadlužování přichází obvykle v době hospodářského útlumu: „Mimo to v takové době dochází k hromadnému propouštění, což má za následek, že většina dlužníků nedokáže splácet své půjčky a následně přichází o své záruky (= domy, byty, atd.).“

V takových dobách existuje už jen vybledlá vzpomínka na to, jak byly úvěry dostupné a úroky příjemně nízké. Vždyť „úvěry se přímo vnucovaly, úroky neustále klesaly, půjčky byly pořád výhodnější a banky financovaly nemovitosti až do výše sta procent!“ Když se ceny zvyšovaly a vládla býčí nákupní nálada, „stoupající poptávka povzbuzovala obchod s realitami, ceny stoupaly. Domy se proměnily v objekty spekulace. Chuť nakupovat stále rostla. Spotřeba stoupala, jakoby neexistovalo „zítra!““

Měnová inflace směřuje k inflaci cenové – čím více bude poskytnuto úvěrů, tím více peněz vznikne. A když bude více i utraceno, ceny budou moci třeba i povyskočit: „Když ekonomika stoupá strmě vzhůru a do oběhu jde více a více peněz, neproporčně stoupají ceny vůči platům, neodvratně se tehdy dostává do bodu, kdy se konzumenti, aby si udrželi životní úroveň, na jakou jsou zvyklí, stále více zadlužují. Potom se začíná šetřit, chuť nakupovat mizí. V tomto bodě se motor ekonomiky začíná drhnout a vynechávat.“

Když ale nastane zúčtování, nastupuje strašák deflace: „Nárůst cen je možný jedině tehdy, kdyby na trh proudilo stále více peněz. Jinak by přece chyběly peníze k uhrazování stále vyšších sum, takže ceny by zase klesly.“ Poklesne-li ale ve velkém zadlužení, poptávka po investicích poklesne a je zaděláno na tržní propad. Deflace je strašákem, a pokud se dluh nominálně zhodnocuje, dlužníci trpí. Už i konspirační literatura dospěla k závěrům, že „inflace a deflace jsou protiklady na vahách stability“.

Konspirační teorie

Michael Morris, jehož citovaná kniha v českém překladu koluje jako příloha hromadných emailů, jakoby věděl a rozuměl všeličemu. Popisuje jak bankovnictví, tak měnové otázky, bez zaváhání dokáže popsat, kdo stojí v pozadí. Ano, mainstreamová média se moc do publikování spikleneckých teorií, polopravd a úplných nesmyslů nehrnou. Ano, je pravdou, že soukromé banky a v systému částečných rezerv tvoří peníze. Ovšem tvrdit, že v systému bankovnictví částečných rezerv vznikající peníze existují jen v účetní rovině, to už je polopravda: „Tím, že ji někdo přijme jako úvěr (= půjčí si), jsou tyto teoretické peníze probuzeny k životu jen v účetní rovině. Tomuto procesu se říká tvorba úvěrových peněz.“

Zcela zcestné je následující tvrzení: „Peníze na výpisech z vašich účtů nikdy neexistovaly a nikdy ani existovat nebudou. Máte je pouze v hlavách a na kousku bezcenného papírku.“ To bychom vlastně mohli říci, že hypoteční dluh na našem účtu nikdy neexistoval. Tak proč bychom ho měli splácet? Jenže peníze, které máme na našem účtu, existují, jsou účetně evidovány a za normálních okolností je můžeme přeměnit na peníze hotové. Pro dluh platí obdobné.

Pokud jde o bankovky, pak zřejmě nejde o bezcenný papírek. Ano, hrozí riziko znehodnocení, hyperinflace nebo měnového rozvratu. V citované knize se občas objeví i něco pravdivého: „Protože naše dnešní peníze – a to platí pro všechny moderní měny – nesvazuje žádná povinnost k proplacení reálnými hodnotami, nazývají se také fiat peníze (= peníze s nuceným oběhem, čili peníze vytvořené autoritativní mocí). Označení vychází z latinského „staň se!“ či „budiž!“ („…budiž peníze!“).“ Ano, „peníze dnes určitou hodnotu mají, zítra mohou být bezcenné“, ovšem když se to překroutí, může to znít až strašidelně.

Zdaleka neplatí, že co je psáno, to je dáno. Tak třebas úplným nesmyslem je tvrzení, že emisní banky vydávají státní dluhopisy. Státní dluhopisy vydává stát, který když si půjčuje, emituje cenné papíry, investoři dostávají cenný papír a stát z jejich kapsy peníze. To, že státní dluh může být zaplacen nově vytištěnými penězi a být monetizován, je už jiný příběh. Vysvětlit smysluplnost toho, že úřad centrální banky bez postranních úmyslů skutečně může tyto dluhopisy nakupovat, nebo prodávat, aby dodával či odčerpával likviditu, už ve zkratce podat asi ani nejde.

Morris píše, že vysvětlení jsou „komplikovaná pouze proto, aby jim nikdo nerozuměl“. Napsal tedy vysvětlení složitých věcí tak jednoduše, aby všechno do sebe zapadalo. Hospodářství, peníze, zlato, inflaci pak v jeho podání představují nástroj moci a manipulace.

Pro dokreslení citujme tvrzení, že „banka neposkytuje žádnou protislužbu: její veškeré služby se omezují na tvoření peněz.“ Copak banky nám nevedou naše účty? Neumožňují nám zaplatit složenky anebo zálohy? Neposkytují nám službu tím, že můžeme použít platební karty? Nedávají možnost překlenout finanční nedostatek? Není zprostředkování umožňující realizovat odloženou spotřebu skvělou službou?

Radovan Novotný | Více na Hypoindex.cz