Ekonomové i politici nám již mnohokrát vysvětlovali, že současná krize bude sice relativně mělká, o to však delší. A spolu s ní i problémy s nezaměstnaností. Jak na tom byli Češi v tomto ohledu v 30. letech a jak jsme na tom nyní? Pojďme se podívat na pár aktuálních a historických čísel a na to, co za nimi stojí?

Jak je na tom trh práce?

Nyní přesahuje míra nezaměstnanosti v ČR podle metodiky EU 7,2 procenta. Podobné, zkreslující číslo zřejmě v úterý nabídne i ministerstvo práce a sociálních věcí. To totiž od letošního roku "čaruje" s nezaměstnaností za pomoci nové metodiky výpočtu, takže zatímco v procentech nezaměstnanost klesla, bez práce je stále více lidí. Podle systému používaného ještě před několika měsíci by se přitom nezaměstnanost blížila až 11 procentům. Podstatné proto bude spíše připomenout konkrétní číslo, jasný počet nezaměstnaných. Ten se v současné době pohybuje na nejvyšší úrovni v historii ČR. Bez práce je zhruba 600 tisíc obyvatel. Ještě hrozivější je však údaj odhalující fatální nedostatek volných pracovních míst. Ten je podle analytiků oslovených Mediafaxem tím zásadním problémem trhu práce v Česku, když na jedno pracovní místo připadá více než 17 uchazečů.

Vysoká nezaměstnanost přitom podle ekonomů není jen tradičním důsledkem zimního útlumu sezonních prací. Na to je propad příliš vysoký. Nedaří se průmyslu, který padá spolu s klesající produkcí automobilek. Stavebnictví nedokázalo vlivem nedostatku veřejných zakázek najít své dno a klesá již pátým rokem a přílišnou radost nemůže mít česká ekonomika ani z rekordních přebytků zahraničního obchodu, které jsou způsobené spíše klesajícím importem než rostoucím exportem. Průzkumy navíc ukazují, že chuť podnikavých lidí založit si vlastní živnost vloni klesla na své čtyřleté minimum. Rekordních počtů proti tomu dosahují statistiky firem, které stěhují své sídlo do daňových rájů.

Co na to vláda?

Jakými kroky reaguje kabinet Petra Nečase (ODS), zřejmě není nutné dlouze připomínat. Zvyšování daní, úsporné rozpočty, škrty, kde se dá. Ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09) však tvrdí, že přestože umělecký dojem současné pravicové vlády není nikterak valný, její úspěchy jsou neoddiskutovatelné. Ať už se bavíme o objemu peněz získaných z evropských fondů, v kterém se Česko loni stalo evropským přeborníkem, nebo pokud se podíváme na hospodaření státní kasy za první čtvrtletí, kde dosáhlo ministerstvo nejlepšího průběžného výsledku za více než deset let. Případně může pomoci náhled na dluhovou službu, kde se ČR stala nejdůvěryhodnějším státem v regionu. Díky tomu jsou nám poskytovány půjčky za nejnižší úroky. "Chceme zdravé finance a deficit rozpočtu udržíme pod třemi procenty HDP za každou cenu. Nebudeme stavět růst ekonomiky na zvyšování státního dluhu a věřím, že nám dá budoucí generace v našich postupech ještě za pravdu," tvrdí Kalousek s tím, že i přes vysokou nezaměstnanost jsme na tom v rámci Evropy ještě relativně dobře. Aktuálně zaujímáme sedmou příčku v žebříčku zemí EU podle nezaměstnanosti (Slovensko 24. příčka s 14,6 procenta, průměr EU 10,9 procenta, ČR 7,2 procenta)

S tím ale nesouhlasí ani opoziční ČSSD, ani prezident Miloš Zeman, který zastává názor, že "Pokud chceme jíst více jablek, musíme sázet více jabloní." Z čeho zaplatíme semínka, už však nedodává. Předseda sociálních demokratů Bohuslav Sobotka doplňuje, že je třeba například zvýšit minimální mzdu, dále investovat a z krize nás chce v budoucnu vyvést za pomoci povolení, v současné době utažených, opasků. Je přitom podle něho zároveň nutné dbát na solidárnost se sociálně potřebnými, jejichž životní úroveň nemůže dále klesat.

Jak proti tomu vypadala situace před II. světovou válkou, tedy v době velké hospodářské krize?

Těsně po začátku krize, v roce 1929, evidovaly tehdejší zprostředkovatelny práce 35 tisíc uchazečů o zaměstnání. V letech následujících nabral růst nezaměstnanosti na obrátkách a čísla se astronomicky zvyšovala rok za rokem. Nakonec vyústila v roce 1933 v neuvěřitelných 920 tisíc uchazečů, kteří se oficiálně hlásili o práci. Touto cestou však nešel zdaleka každý člověk bez práce, a proto je podle odborných zdrojů možné odhadovat reálný počet nezaměstnaných ke konci sledovaného období na 1,3 milionu. Nezaměstnanost v ČSR tím pádem překročila 20procentní hranici. Pokud k tomu připočteme fakt, že v tehdejších dobách byl živitelem rodiny převážně muž, tak se na samém dně ocitla zhruba každá pátá tehdejší domácnost. O nic lépe na tom nebyla ani statistika volných pracovních míst. Zatímco v roce 1930 čekalo na jednu pozici sedm uchazečů, o čtyři roky později jich bylo 144. Tedy situace 8,5krát horší, než jaké jsme svědky nyní.

Největší problémy měla obdobně jako dnes odvětví průmyslu (výroba oceli a železa klesla na pětinu) a stavebnictví (v roce 1935 se stavěla jen polovina bytů proti roku 1929). V době krize zároveň klesla mzda až o 20 procent. Proti tomu v současných časech průměrná hrubá mzda v ČR stále roste. I tak jsme si ale - kvůli vyšší míře inflace způsobené růstem daní - reálně mírně pohoršili a za své platy si koupíme o něco méně.

V průběhu krize však dále zkrachovalo například 50 tisíc ševců nebo 30 tisíc krejčích. Státní úředníci a zaměstnanci byli posílání předčasně do penze (za méně peněz). Bez práce bylo rovněž 50 tisíc vzdělanců, kteří nenašli uplatnění ve svém oboru. Uplatnění jen obtížně nacházeli rovněž absolventi škol bez praxe, což je možné označit za další ze společných znaků obou krizí.

Soudy zároveň v letech 1931 až 1935 vydaly miliony exekučních příkazů na továrny, pole, domy a další majetek. Počet továren v Česku proto tehdy klesl o více než 15 procent.

Jak reagovala tehdejší vláda na velkou hospodářskou krizi? Jaké byly politické nálady ve společnosti?

Důraz se kladl zejména na veřejné investice, na výstavbu bytů, protileteckých krytů, elektráren, silnic nebo přehrad. Politici rovněž uvažovali o výstavbě pražského metra a labsko-odersko-dunajského průplavu, chtěli investovat. Rovněž se hledal způsob, jak soukromé zaměstnavatele motivovat k přijímání nových pracovních sil, především mladých a osob nad 50 let. Naopak měla být postihována práce přesčas. Podpora v nezaměstnanosti byla nízká a pro neorganizované dělníky stát uskutečňoval dokonce i stravovací akce formou poukázek, kterým se lidově říkalo "žebračenky".

Státní rozpočty byly sice v krizových letech 1931 až 1934 sestavovány jako vyrovnané, respektive s plánovaným přebytkem na úrovni jednoho milionu korun, končily však v závratných deficitech. Zatímco v roce 1930 představoval deficit rozpočtu 200 milionů korun, o rok později už byl desetkrát vyšší. Již tehdy vláda řešila problém půjčkami na zahraničních trzích, které podporovaly problematickou situaci na úvěrovém trhu pro soukromé podniky.

To vše přispělo k růstu radikalismu, a to jak levicového, tak i národního. Kam situace dospěla v následujících letech, na to si vzpomene z hodin dějepisu každý. Můžeme být proto relativně ještě rádi, že žijeme v současné době, v současné krizi a ani za nynější nenáviděné vlády nám nic podobného nehrozí. Pokud se však podíváme na historii posledních 100 let v Evropě a sáhneme si na srdce, tak nezbývá než říci, že se máme celkem fajn.

Jan Soukup | MED