Německo si od návrhů slibuje především výrazné omezení suverenity národních ministrů financí a lepší kontrolu hospodaření problematických zemí. Rozpočty Madridu, Říma a Paříže by podle jejich představ měla ideálně kontrolovat Němci ovládaná část Evropské komise. Výměnou za to je Berlín ochoten kývnout na zavedení většího rozpočtu pro země eurozóny (současný rozpočet EU se pohybuje okolo 1 % HND). Pro Němce je to ale pouze forma menšího zla - pro Angelu Merkelovou je společný rozpočet politicky průchodnější varianta než společné evropské dluhopisy, které jsou tabu pro celou německou politickou scénu. Berlín by byl ale samozřejmě nejradši, kdyby si periferie ze současné krize pomohly samy bez společných fondů.

To představy Paříže jsou zcela opačné. Ministr financí Pierre Moscovici věří, že by společný rozpočet mohl nabýt obludnějších rozměrů a být používán například k společnému vyplácení dávek v nezaměstnanosti. Těžko také uvěřit, že by Francie přestala být alergická na tvrdá doporučení přicházející z Bruselu. Představa, že o odchodu věku do důchodu nebo investicích do dálniční sítě místo francouzského ministra financí rozhoduje Němci kontrolovaný Brusel, vypadá spíš úsměvně. Dva klíčové stavební kameny eurozóny Německo a Francie tak dál očekávají od hospodářské unie něco výrazně jiného. Cesta vpřed bude hodně kostrbatá.

Jan Bureš, ekonom