Krize je nedílnou součástí ekonomického cyklu, je přirozená. Mnoho ekonomických teorií se zabývá tím, jak výkyvy v konjunktuře zmenšit, jak ořezat negativní dopady krizí, ale je to v podstatě zbytečné a vždy velmi drahé. Na straně druhé je pravda, že špatná rozhodnutí se střádají a mohou vcelku snadno vést ke krizi zvláště velkých rozměrů nebo mimořádně dlouhé. Ale to všechno jsou jenom kosmetické nebo mírné chirurgické úpravy stavu. Nejsme schopni krizím předcházet, nejsme schopni jim zabránit a nejsme ani schopni nějakým zásadním způsobem vylepšit jejich průběh. A pokud, pak jenom za cenu, že příští krize nám to spočítá o to více.

Vezměme si příklad. New Deal podle mnoha lidí zachránil Ameriku a vyvedl jí z Velké deprese. Nazvěme tuto variantu „oficiální historií“. Podstatná většina ekonomů ale poukazuje na to, že v době Rooseweltova nástupu do funkce už krize naopak ustupovala a byly zřetelné známky oživení. New Deal tento vývoj zadusil a prodloužil potíže o několik dalších let, vlastně až do začátku horečnatých příprav na světovou válku. Ale co naděláte – Roosewelt je považován za vítěze nad depresí. I když to není pravda a zřejmě by nejlépe udělal, kdyby se do ekonomiky vůbec nepletl.

Což je i důvod, proč politici tak rádi „pumpují“ ekonomiku. I když výsledky jsou obvykle tristní a o průkaznosti není možné mluvit, vypadá „boj za prosperitu“ velmi zodpovědně a zkušeně.

Zpět k věci. V poslední době se začaly objevovat texty – u nás i v cizině, nejsme v tom nijak ojedinělí – podle kterých se řítíme do další velké krize. Ano, naprosto odpovědně je třeba říci, že to je prakticky se stoprocentní jistotou pravda. Další krize bude, dříve nebo později bude i další opravdu velká krize. A čím více záchranných misí s cílem zabránění této krizi bude podniknuto, tím přijde dříve a tím bude hlubší.

Opravdu neumím říci, zda se tato nová krize dostaví na konci tohoto roku, příští rok nebo v roce 2019, neumí to nikdo. Jen si to vezměte: Je zde naprosto nevypočitatelná Čína, která má svoje problémy, a pokud dostane záchvat kašle, přenese se to na celý svět. Je zde Rusko a další země závislé na cenách ropy, jejichž ekonomiky se hroutí jedna za druhou a ty, které zatím přežívají, musí sahat děsivě hluboko do svých rezerv. Brazílie, považovaná někdy za budoucího tahouna jižní polokoule, jako již tradičně zklamala veškeré naděje a padá do dalších hlubin zmatků. Indický zázrak nesporně jednoho dne nastane. Ale to se říkalo už v době, kdy telefony měly šňůry a počítač rozměr dubové almary. To je jenom několik náznaků toho, co ovlivňuje globální ekonomiku, přičemž ani celá Brazílie nemá takovou váhu, jako trh amerických hypoték.

Je to jistě nepříjemný pocit, připustit si, že konjunktura nutně skončí a bude zle. Tedy zle – co my máme právo mluvit o „zle“? Naše životní úroveň bude i tou příští krizí ovlivněna v podstatě velmi málo a pozice mezi nejbohatšími státy světa opravdu nebude nijak vážně ohrožena.

Reálně vzato budou dopady ekonomického cyklu na Českou republiku i na Evropu jistě citelné, ale zapomeňme na to, že by šlo o „zhroucení“ nebo „katastrofu“. Pokud tohle někde čtete, jsou to nesmysly a autor má buď nějaký užitek z toho, že své čtenáře vyděsí, nebo si jenom chce udělat jméno nějakým co nejvíce apokalyptickým věštěním budoucnosti. Pokud ale něco opravdu může ohrozit budoucnost našeho hospodářství a prosperitu, tak je to demografická krize, stárnutí obyvatelstva a děsivě nízká porodnost.