Zůstává nezodpovězenou otázkou, kdy bude s ohledem na maastrichtská pravidla možné euro přijmout (většina odhadů se pohybuje v intervalu 2011–2013), existují však také pochybnosti, zda je vůbec přistoupení k eurozóně správným tahem pro budoucí politicko-ekonomický vývoj České republiky. Náš nejednotný postoj lze výstižně ilustrovat různorodými a často protikladnými názory bývalé a současné vlády, prezidenta, představitelů České národní banky, různých analytiků a akademiků. V tomto kvantu názorů může být obtížné se orientovat. Někdo činí závěry na základě zkušeností z jiných zemí, jiný na základě ekonometrických modelů, stanoviska některých zase vyplývají z tezí, na nichž je založena jejich oblíbená ekonomická teorie nebo jiný myšlenkový proud. A přiznejme si to, nemalou roli hraje i obecná instinktivní důvěra či nedůvěra vůči evropské integraci. S cílem vnést trochu světla do této složité problematiky se pokusím uvést základní argumenty, které hovoří pro a proti jednotné měně. Věci, které budeme rozebírat, budou pojaty obecně, nebudeme se zaměřovat jen na Českou republiku. Nejprve se podívejme na argumenty, které jsou uváděny ve prospěch vstupu do integrované měnové oblasti. První je ryze politický. Přijetí společné měny mnozí chápou jako další nevyhnutelný krok v procesu integrace, jako další pohyb Evropy k politické unii. Je-li pro někoho cílem určitá forma evropské politické unie, lze jeho snahu o zavedení jednotné měny považovat za naprosto legitimní. Bez měnové unie je obtížné představit si dobře fungující politicky unifikovanou Evropu, stejně jako se jeví obtížné fungování státu s více měnami. Kauzalita může být i opačná – bez politické unie nemusí být unie měnová dlouhodobě udržitelná. Existence jednotné měny a snaha o její stabilitu může stimulovat státy k další integraci, resp. mohla by přispět k odstranění zábran při předávání dalších pravomocí národních států na nadstátní orgány. Týká se to zejména utváření jednotné rozpočtové politiky. Euro by tak teoreticky mohlo urychlit vznik hospodářské unie, tj. jednotné monetární i fiskální politiky, jejíž logickým následovníkem by byla unie politická. Tuto souvislost však považuji za méně podstatnou. Realita ukázala, že rychlé směřování k evropské ústavě zamrzlo a jednotný evropský rozpočet dosud činí jen něco kolem jednoho procenta HDP Evropské unie, třebaže euro již více než osm let úspěšně funguje. Nemálo lidí se domnívá, že největším ekonomickým přínosem měnové unie je odstranění nákladů spojených s konverzí národních měn. Není tomu tak. Tato úspora činí jen něco kolem půl procenta HDP Evropské unie a nemá na národní ekonomiky výrazný dopad. Nejsilnějším ekonomickým argumentem pro zavedení jednotné měny je odstranění kurzového rizika při transakcích mezi členskými státy eurozóny, zejména v zahraničním obchodě. Po odstranění cel a dalších překážek pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu v první polovině devadesátých let lze hovořit o vzniku vnitřního trhu. Kurzové pohyby pak pro tento systém představují problém. Jsou „nepřímými proměnlivými bariérami“ ovlivňujícími mimo jiné import a export. Například zhodnocení marky oproti franku za jinak nezměněných okolností znevýhodnilo německé vývozce na francouzském trhu. Onen problém se Evropská společenství snažila eliminovat již dříve zavedením tzv. Evropského měnového systému v roce 1979. Jednalo se o systém pevných kurzů, v němž se národní centrální banky zavázaly udržovat kurzy měn uvnitř předem dohodnutých pásem. Tento pokus o minimalizaci kurzového rizika nebyl úspěšný, neboť se ukázalo, že centrální banky nebyly často schopné takovým závazkům dostát. Mnoho vynucených devalvací a revalvací evropských měn vyústilo počátkem devadesátých let ve velkou krizi Evropského měnového systému, po níž byla soustava pevných kurzů de facto zrušena a nově vytvořená Evropská unie počala rychleji směřovat k měnové unii. Teprve po zafixování kurzů a zavedení eura roku 1999 bylo kurzové riziko mezi tehdejšími jedenácti účastníky odstraněno. Mezi vedlejší přínosy vytvoření eurozóny lze také zařadit snížení devizových rezerv – každá země je už nemusí shromažďovat zvlášť – nebo možnost přímého porovnání cen výrobků a služeb v jednotlivých státech. Nelze ponechat bez zmínky ani to, že zrozením eura vznikla velmi perspektivní světová měna konkurující americkému dolaru a japonskému jenu jak z hlediska podílu na mezinárodních transakcích, tak v podílu na světových devizových rezervách. To bezpochyby zvyšuje prestiž a posiluje význam evropského ekonomického centra ve srovnání s ostatními světovými centry. Podíl eura na světových rezervách se od roku 1999 do roku 2003 zvýšil z 18 % na 25 % a od té doby stagnuje. Nyní se věnujme nevýhodám společné měny. Pravděpodobně nejsilnějším ekonomickým argumentem proti zavedení eura je ztráta možnosti provádět samostatnou měnovou politiku. Postihne-li například českou ekonomiku recese, nebude už Česká národní banka moci snížením klíčové úrokové sazby stimulovat hospodářský růst. Bude u nás platit společná úroková sazba, která bude vyhovovat ekonomicky rostoucím státům eurozóny. To, že je eurozóna spíše heterogenním celkem, v němž se dají asymetrické šoky předpokládat, dokazuje i případ dvou zemí po zavedení eura. Zatímco se Německo po roce 2000 potýkalo se stagnací, v Irsku vzrostl v roce 2004 hrubý domácí produkt o více než pět procent. Rostoucí nezaměstnanost v Německu, která v roce 2004 dosáhla 9,4 %, lze chápat jako jeden z důsledků toho, že eurozóna není optimální měnovou oblastí. Autor teorie optimální měnové oblasti Robert Mundell mimo jiné uvádí, že by se území se společnou měnou mělo vyznačovat vysokou mobilitou pracovních sil. Mobilita práce je však v evropské měnové unii velmi nízká. Je tomu tak z celé řady důvodů, zejména kvůli kulturním a jazykovým bariérám. K nemožnosti použít vlastní monetární politiku připočtěme i omezení fiskální politiky, neboť každý stát eurozóny by měl dodržovat stanovená rozpočtová pravidla, jež v roce 1997 získala podobu tzv. Paktu růstu a stability. Mezi další nevýhody eura můžeme zařadit ztrátu „národního“ měnového kurzu jako nástroje podpory exportu, resp. hospodářského růstu. Předpokládejme, že centrální banka pomocí prodejů a nákupů deviz a prostřednictvím změn úrokových sazeb dokáže nominální kurz ovlivnit. Oslabení domácí měny by za jinak nezměněných okolností ulehčilo pozici našim exportérům. Zavedením eura bude tato možnost stimulace ekonomiky odstraněna. Je také ale třeba uvést, že oslabování či posilovaní měny je poněkud problematickým hospodářsko-politickým nástrojem. Vliv na konkurenceschopnost našich firem má reálný kurz. Zvýšení nominálního kurzu – depreciace či devalvace koruny například z 25 Kč za euro na 30 Kč za euro – sice automaticky představuje i zvýšení reálného kurzu, pak se ale může projevit zvýšená inflace, která reálný kurz vrací k původní hodnotě. Vyšší růst cen oproti zahraničí bývá důsledkem zdraženého importu a tlaku na růst mezd ze strany zaměstnanců. Výsledkem takové hospodářské intervence pak může být i nulový přírůstek exportu, zvýšená cenová hladina a nominálně oslabená měna. Velice tristní záležitost. Otázkou je, do jaké míry inflace vyruší proexportní účinky oslabení měny. Závisí to hlavně na velikosti podílu dovozu na HDP, stavu ekonomiky a uplatňované hospodářské politice. Je-li v dané zemi nízký podíl importu na HDP, je-li ekonomika ve fázi kontrakce a je-li uplatňována restriktivní hospodářská politika, existuje větší šance, že oslabení měny bude mít celkově příznivé účinky. V případě České republiky by tomu však mohlo být jinak. V roce 2005 tvořil náš celkový dovoz 61 procent HDP, z čehož usuzuji, že by nebylo vhodné pokoušet se oslabovat korunu – přinejmenším při současném ekonomickém růstu a nerestriktivní hospodářské politice. Ztrátu tohoto proexportního nástroje proto chápu jako iluzorní nevýhodu. Dosud jsme hovořili o potenciálním oslabování koruny, skutečnost však zatím vypadá jinak. Jelikož česká koruna neustále nominálně i reálně posiluje, je třeba zařadit mezi nevýhody eura ještě jeden aspekt. Dochází-li například na základě zvyšování produktivity práce v dané zemi k dlouhodobé apreciaci reálného kurzu a nominální kurz se zafixuje, může se to projevit nepříjemným tlakem na růst cen. Tahle zákonitost nemusí být problémem jen pro země, které již společnou měnu zavedly. Lze se s tím setkat i před přijetím do eurozóny, kdy je každý kandidát po dva roky nucen udržovat fixní kurz. Vyšší nárůst cen, který toto opatření může způsobit, by nebyl tak závažný, kdyby se zároveň jako kritérium přijetí bedlivě nesledovala cenová hladina. Tato konfliktnost cílů by mohla stát v pozadí neúspěšného pokusu pobaltských zemí začlenit se letos do eurozóny. Poučme se raději z cizích chyb než z vlastních. Někteří autoři uvádějí jako další náklad vstupu do měnové unie odstranění jednoho ze zdrojů financování státního rozpočtu, tzv. ražebného. Ražebné (seignorage) patří mezi výnosy centrální banky. Vyplývá z monopolu centrální banky na emisi bankovek a mincí. Zisk či ztráta centrální banky se bere jako součást státního rozpočtu. Ražebné vzniká, jelikož centrální banka za emitované oběživo nemusí platit úroky jako třeba z dluhopisů. Jedná se de facto o daň uvalenou na držitele oběživa. Vypočítá se jako součin průměrného objemu oběživa a průměrné klíčové úrokové míry v daném roce. Domnívám se, že tuto nevýhodu eura můžeme téměř zanedbat. Za prvé proto, že ražebné tvoří v České republice jen nepatrnou část příjmů státního rozpočtu – kolem jednoho procenta. A za druhé připojením k eurozóně o ražebné nepřijdeme. Výnos z oběživa vydaného Evropskou centrální bankou se podle tzv. kapitálového klíče – podíl dané země na kapitálu Evropské centrální banky – může rozdělit mezi národní centrální banky a dále převést do státních rozpočtů. Nemálo lidí se obává, že po přijetí eura dojde k výraznějšímu vzestupu cen. Argumentují například tím, že obchodníci změny využijí a začnou zdražovat. Pohled na harmonizovaný index spotřebitelských cen ale větší cenový vzestup v žádné zemi, která euro zavedla, neukazuje. Porovnejme průměrnou míru inflace před a po přijetí eura v jedenácti zemích, které jako první utvořily měnovou unii. Průměrná míra inflace v těchto státech v letech 1997–1998 činila 1,33 %, v letech 1999–2000 dosáhla 1,61 %. Jde o nepatrný rozdíl. Navíc obě hodnoty nepřesahují dvě procenta, tedy hranici cenové stability definovanou Evropskou centrální bankou. Přesto ale nesmíme opomenout zákonitost uvedenou v souvislosti s pobaltskými státy. Nakonec uveďme argumenty pocházející spíše od národnostně orientovaných ekonomů a politiků, kteří chápou měny a měnovou unii jako fenomén překračující finanční rozměr. Měnová svrchovanost je pro mnohé nedotknutelná hodnota, a její delegace na nadstátní orgán se proto může leckomu jevit jako nepřípustná. Měna bezesporu patří mezi charakteristické znaky národní svrchovanosti – stejně jako území nebo úřední jazyk. Je nositelem dlouholeté tradice. Česká koruna se sice nedá z hlediska významu srovnávat s britskou librou či německou markou, avšak ve srovnání například s brazilským realem, keňským shillingem a podobnými nekonvertibilními inflačními měnami jde o solidní jednotku, na níž můžeme být hrdí. Vzdor své relativně krátké historii si už na finančních trzích vydobyla určitou pověst, dlouhodobě posiluje, tak proč ji rušit? Po seznámení s výše vyloženými argumenty si každý může odpovědět na otázku, zda je vstup České republiky do eurozóny výhodný či nikoliv. Tato odpověď bude především záviset na vahách, které přisoudíme jednotlivým kladům a záporům. Respektuji jakýkoliv názor opřený o fakta, ať už se kloní k jedné či k druhé variantě. Vadí mi ale dnes zhusta slýchané nekritické schvalování všeho prointegračního. Takový přístup, který byl uplatňován například Špidlovou vládou, není v této věci podle mého názoru na místě, neboť nevýhody – především ztráta možnosti nastavovat vlastní úrokové sazby – jsou příliš silné na to, aby se ideologicky opomíjely. Často slyšíme přání rozhodnout referendem. Ne každý ale ví, že jsme vstupem do Evropské unie nepřímo schválili i přijetí eura. Česká republika je podle evropského práva již součástí hospodářské a měnové unie s dočasnou výjimkou na zavedení eura, což znamená závazek v budoucnu euro přijmout. Přesto s referendem souhlasím. Mohlo by nejistého českého poutníka alespoň natočit určitým směrem.