Diskriminace = odlišné, právem zakázané zacházení s lidmi ve vymezených, srovnatelných situacích na základě různé rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, víry, náboženského vyznání a světového názoru.

Antidiskriminační zákon stanoví, z jakých důvodů je rozlišování mezi lidmi nepřípustné (např. pohlaví, věk, národnost apod., viz níže).

 

Diskriminace může být přímá nebo nepřímá.

 

Přímou diskriminací je jednání, při němž se s jednou osobou zachází méně příznivě, než s jinou ve srovnatelné situaci, a to z důvodů, které zákon zakazuje.

Příklady: číšník v restauraci odmítne obsloužit hosta z důvodu jeho příslušnosti k etnické skupině; na práci s vysokozdvižným vozíkem ve skladu odmítne zaměstnavatel ženu, která má potřebnou kvalifikaci, s odůvodněním, že ženy na tuto práci nepřijímá.

Nepřímou diskriminací je jednání, při němž se s někým zachází méně příznivě na základě kritéria, které je zdánlivě neutrální.

Příklady: restaurace vyhlásí bezvýjimečný zákaz vstupu psů, čímž zakáže vstup osobám se zdravotním postižením, které využívají vodicí nebo asistenční psy; v inzerátu na pozici pomocného stavebního dělníka je od uchazečů vyžadována znalost ukrajinského jazyka; inzerát uvádí: „ Do mladého a dynamického kolektivu přijmeme….“ – tím jsou a priori vyloučeni starší uchazeči.

V určitých případech je možné nepřímou diskriminaci odůvodnit rozumným cílem, ovšem i prostředky k jeho dosažení musí být přiměřené a nezbytné.

 

Za diskriminaci se považuje také obtěžování

 

Za diskriminaci se považuje také obtěžování (včetně sexuálního), pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci.

Obtěžováním se rozumí chování, jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti jiné osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího nebo urážlivého prostředí. Obtěžováním je i jednání, které může být vnímáno jako podmínka určitého rozhodnutí. Pokud má sexuální povahu, jedná se o sexuální obtěžování. (Příklady: umístění vtipů o Romech na nástěnce může obtěžovat romské zaměstnance; vedoucí podmíní rozhodnutí o povýšení zaměstnankyně tím, že s ním půjde na večeři (může jít o sexuální obtěžování).

Pronásledováním je nepříznivé zacházení, postih nebo znevýhodnění jako reakce na to, že osoba uplatnila své právo podle antidiskriminačního zákona. (Příklad: zaměstnavatel postihne zaměstnance za to, že podal žalobu na diskriminaci.)

Pokynem k diskriminaci je zneužití podřízeného k diskriminaci třetí osoby. (Příklad: ředitel dá závazný pokyn vedoucímu personálního oddělení, aby nepřijímal Romy)

Navádění k diskriminaci se dopouští ten, kdo někoho přesvědčuje nebo podněcuje, aby diskriminoval jinou osobu. Naváděním k diskriminaci v právním slova smyslu však není např. přesvědčování někoho, aby nenakupoval u vietnamských trhovců, přemlouvání potomka, aby si nebral za manžela/manželku osobu tmavé barvy pleti, ani upozorňování rodičů, aby si jejich děti nehrály s romskými dětmi, jakkoliv toto jednání může být morálně odsouzeníhodné.

 

Z jakých důvodů nesmí docházet k diskriminaci?

 

Důvody, které je možné označit jako diskriminační, nejsou libovolné. Antidiskriminační zákon hovoří o rase, etnickém původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientaci, věku, zdravotním postižení, náboženském vyznání, víře a světovém názoru. Další zákony obsahují i jiné důvody, jako např. majetek, členství v odborových organizacích či v politických stranách a hnutích, rodinný stav atd.

 

V jakých oblastech nesmí docházet k diskriminaci?

 

Zákaz diskriminačního chování podle antidiskriminačního zákona platí v zaměstnání, podnikání, vzdělání, sociální oblast, zdravotní péči, poskytování zboží a služeb včetně bydlení pokud jsou nabízeny veřejnosti a ve veřejné správě.

Diskriminaci však zakazují i jiné zákony: ve vzdělávání jde o školský zákon, zákaz diskriminace v zaměstnání upravuje např. zákon o zaměstnanosti, zákoník práce a služební zákon, diskriminaci v podnikání postihuje i zákon o veřejných zakázkách, zákaz diskriminace v poskytování zboží a služeb je i součástí zákona o ochraně spotřebitele. Obecný a nejširší zákaz diskriminace je obsažen v Listině základních práv a svobod.

Co není diskriminací?

 

Ne každá nespravedlnost, znepokojivá situace, či rozdílné jednání je diskriminací ve smyslu antidiskriminačního zákona.

Diskriminací není například požadavek minimálního věku, odborné praxe či délky zaměstnání, jestliže je to pro výkon povolání nezbytné, rozdílné zacházení za účelem ochrany žen z důvodu těhotenství a mateřství, ochrany osob se zdravotním postižením a osob mladších 18 let.

Diskriminací dále není také když si někdo při výběru životního partnera vybírá pouze mezi osobami určité barvy pleti, pokud žena odmítne nabídku k sňatku od výrazně mladšího muže s odůvodněním, že je příliš mladý, když v přijímacím řízení na sportovní gymnázium, kde se počítá s rozšířenou povinnou tělesnou výchovou, nebude vybrán tělesně postižený uchazeč, nebo když se někdo bude přátelit pouze s osobami stejné národnosti apod.

Přípustné formy rozdílného zacházení jsou obsaženy i v dalších zákonech. Stát totiž může upravovat své vnitřní záležitosti, pokud přitom neporušuje lidská práva a svobody nebo závazky vyplývající z mezinárodních smluv.

Aby se jednalo o diskriminaci podle antidiskriminačního zákona, musí jít o zásah do lidské důstojnosti. Diskriminována proto nemůže být např. obec nebo obchodní společnost.

 

<%Anketa56%>

 

Jak se proti diskriminaci bránit?

 

V případě, že se setkáte s diskriminací, můžete postupovat následujícími způsoby.

Můžete se obrátit na příslušný kontrolní či nadřízený orgán. (Příklady: Pokud se diskriminace dopustí zaměstnavatel při výběru z uchazečů o zaměstnání, může se uchazeč obrátit se stížností na úřad práce. Pokud se diskriminace dopustí zaměstnavatel vůči zaměstnanci, může se zaměstnanec obrátit se stížností na inspektorát práce. Jestliže se diskriminace dopouští zaměstnanec vůči zaměstnanci, měl by se postižený obrátit na nadřízeného. Poškozený spotřebitel má možnost obrátit se na Českou obchodní inspekci.) Touto cestou lze dosáhnout ukončení diskriminačního jednání, ale není možné žádat přiměřené zadostiučinění (např. omluva) nebo náhradu způsobené majetkové či nemajetkové újmy.

Poškozený se může obrátit s žalobou na soud. V takovém případě se oběť diskriminace může domáhat ukončení diskriminačního jednání, odstranění jeho následků a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (např. omluva). Je možné žádat též náhradu způsobené újmy v penězích.

Třetí možností je pokus o smírné řešení formou tzv. mediace. S mediací musí diskriminující i diskriminovaný souhlasit – ani jednu ze stran nelze k jednání nutit. Mediátor je vyškolená osoba, která pak pomáhá oběma stranám dospět k dohodě.

 

Dokazování diskriminace před soudem

 

Dokazování je ve sporech o diskriminaci jiné, než v ostatních soukromoprávních sporech, ale nejedná se o presumpci viny, jak se často mylně tvrdí.

Ve sporech o diskriminaci se jedná o tzv. dělené důkazní břemeno, kdy důkazy podávají obě strany.

Žalobce (tj. oběť diskriminace) musí tvrdit a prokázat, že byl vystaven odlišnému či méně příznivému zacházení. Pokud toto prokáže, je na žalovaném (tj. tom, kdo diskriminoval), aby naopak dokázal, že k diskriminaci nedošlo. Žalovaný musí prokázat, že jeho jednání mělo legitimní cíl, který odůvodňuje nerovný přístup. Musí také prokázat, že prostředky, které k dosažení tohoto legitimního cíle použil, byly přiměřené a nezbytné.

(Příklad: Žalobkyně musí prokázat, např. pomocí listinných důkazů a výpovědí svědků či jiným způsobem, že za stejnou práci dostávala menší mzdu než její kolega z důvodu, že je žena (nikoliv z důvodu nižší kvalifikace, nekvalitněji odváděné práce apod.). Namítá tedy diskriminaci z důvodu pohlaví. Žalovaný, tedy zaměstnavatel, pak musí prokázat, že měl k uvedenému jednání rozumný (legitimní) důvod, a pokud ano, musí ještě prokázat, že rozdíl mezi mzdou žalobkyně a jejího mužského kolegy byl přiměřený a nezbytný.)

 

Ke kterému soudu žalobu pro diskriminaci podat?

 

Ve většině případů diskriminace, tedy zejm. v pracovně-právních a spotřebitelských záležitostech, je třeba se v prvním stupni obrátit s žalobou dle ustanovení § 9 a § 84 a násl. občanského soudního řádu na okresní, místně příslušný soud žalovaného (tj. toho, kdo se měl dopustit diskriminace). Komplikovanější je situace ve věcech tzv. služebních poměrů policistů, hasičů, vojáků aj. Pro přesné a bezchybné určení příslušného soudu vždy raději využijte možnost konzultace s právníkem veřejného ochránce práv nebo Vaším právním zástupcem. Diskriminační spory jsou obecně velmi komplikované a nelze doporučit postup, při němž se oběť diskriminace obrátí s žalobou na soud sama, bez pomoci advokáta, ačkoliv zákon tuto možnost nevylučuje.

(Veřejný ochránce práv)

Kam dál?

- Platová diskriminace: proč berou muži víc?

- Důchodce už nebude možné v práci diskriminovat