Před rokem 2001, než se rozběhla činnost prvních exekutorů, se vymahatelnost pohledávek téměř rovnala nule. Vzhledem k tomu, že nevracení dluhů není trestným činem, měla spousta věřitelů v rukou rozsudek, že jim dlužník musí zaplatit, ale tím to víceméně také skončilo. Dlužníci žili na úkor věřitelů, kteří jim tak beztrestně a nedobrovolně financovali jejich nákladný životní styl.

A pozor! Mezi soukromými věřiteli nehledejte žádné boháče, co nevědí kam s penězi. Nejčastěji se jedná o lidi, kteří například půjčili přátelům, rodině nebo zaplatili zálohy na různé rekonstrukce z peněz, které dlouhá léta spořili.

Dobrovolně neplatí téměř nikdo

Dnes jsme v situaci, kdy se karta obrátila. Vymáhání pohledávek víceméně funguje a dlužníci se dělí na dvě základní skupiny. První tvoří ti, kteří svůj majetek buď už nemají, nebo ho na někoho převedli a tudíž jim ani exekutor nemůže nic zabavit. Druhou skupinu tvoří lidé, kteří většinou nemají žádné právní povědomí, takže si ani neuvědomují dopad neplacení svých závazků a jen věří, že ´ono to nějak dopadne´. Těch, kteří zaplatí sami a dobrovolně je stále velmi mizivé procento. Přitom každý exekutor vždy vyzývá každého dlužníka k dobrovolné úhradě. Kdyby v této fázi zaplatili, ušetřili by si spoustu zbytečných nákladů, včetně nejčastějšího argumentu pro zavedení teritoriality, a to je výše cestovních náhrad.

Věřitelé v obavách

Přestože se zastánci teritoriality předhánějí v předkládání srdceryvných příběhů dlužníků, na kterých chtějí demonstrovat, jak je současné uspořádání špatné a neudržitelné. Málokdo si současně uvědomuje, že zavedení teritoriality v návrhu, jak je známý dnes, bude mít velmi pravděpodobně dopad na peněženky nás všech.

 „Obracejí se na nás vyděšení věřitelé, kteří si v praxi dopad teritoriality vůbec nedokážou představit a z jejich úst zaznívají vážné obavy a praktické dotazy na budoucí navrhované uspořádání.“ Konstatuje Mgr. Kateřina Procházková, tisková mluvčí bezplatného poradenského portálu poradnaveritele.cz a dodává, že svoji konzultaci v Poradně obvykle zakončují větou: „No jo, ale to pro nás budou obrovské náklady a my je budeme muset promítnout do konečné ceny našich služeb.“  

Připlatíme si všichni

V praxi to znamená, že velcí dodavatelé budou muset výrazně posílit svůj administrativní tým, který bude místo dosavadních několika vybraných exekutorů komunikovat s téměř 160 exekutorskými úřady, a to bude samozřejmě něco stát. Jen pro zajímavost, v rámci nedávno uskutečněného testu reakční doby exekutorských úřadů bylo zjištěno, že pouze 40 % úřadů zareagovalo a věřitelům na jejich dotaz vůbec odpovědělo.  

Navíc z průzkumu vyplynulo, že vzhledem k očekávanému nárůstu agendy u většiny exekutorských úřadů je pravděpodobné, že jednotliví exekutoři budou žádat po věřitelích dopředu zálohy. Zálohy pak v prvních měsících použijí vesměs na vybudování svého nového administrativního zázemí, které většině z nich momentálně chybí. Až dosud se zálohy běžně neplatily a exekutoři svoji odměnu získali až po vymožení dlužné částky, což je motivovalo k aktivnímu vymáhání. Automaticky se tedy nabízí v této souvislosti otázka, zda bude každý exekutor i po vybrání zálohy natolik pečlivý a dotáhne exekuci ke zdárnému konci, nebo se spokojí pouze s výší zálohy a tím pro něj veškerá práce skončí?

Ve finále se tak lehce může stát, že na vše velmi citelně doplatí věřitel. Nejenže nemá původní částku, kvůli které se soudil, ale postupně uhradí soudní poplatek, náklady na právníka, zálohu exekutorovi a nakonec se ničeho nedomůže. Suma sumárum si pro příště velmi dobře rozmyslí, zda se do podobné anabáze vůbec pustí a bude-li to možné, zakalkuluje preventivně do svých cen případné očekávané ztráty.

Vracíme se tedy zpět do doby, kdy se dlužníci věřitelům jen vysmívali, ale rozhodně jim neplatili?

Případ je v řešení

„Podle mého názoru je současný svobodný výběr exekutora věřitelem naprosto v pořádku, stejně jako je v pořádku jejich podnikání. Uvědomte si, že pokud exekutoři nebudou motivováni k aktivitě, dostaneme se opět na úroveň před rokem 2001, kdy se pohledávky stanou obtížně nebo jen pomalu vymahatelné.“  Říká JUDr. Tomáš Sokol a dodává, že si velmi živě umí představit situace, kdy exekutor bude mít díky teritorialitě nepřetržitý přísun případů, ale jeho přístup k provádění výkonu exekuce bude z jakýchkoliv důvodů více než laxní. A odpověď věřiteli, tedy pokud příslušný úřad vůbec zareaguje, bude poněkud monotónní a lakonická „případ je v řešení“.