Co vlastně ovlivňuje hospodářský růst? Proč nastala celosvětová krize, kde jsou její kořeny? Jak v budoucnu zabránit jejímu opakování? Odpovědi nejen na tyto otázky naleznete v následujících řádcích.

Stejně jako jinde platí i v ekonomice určitá pravidla, která ovlivňují její vývoj, a tím nepřímo i míru našeho blahobytu.

Za nejvýmluvnější ukazatel kondice dané ekonomiky je samozřejmě považován ekonomický růst a spolu s ním se obvykle zvyšuje i naše životní
úroveň. Ekonomický růst závisí na několika zdrojích, které ho podporují a vlastně i umožňují. Jsou jimi lidské zdroje (množství vykonané práce
a tzv. lidský kapitál v podobě vzdělání, zkušeností, produktivity, motivace apod.), přírodní zdroje (množství půdy a nerostného bohatství a jejich
kvalita) a v neposlední řadě tzv. kapitálové zdroje (stroje a zařízení, budovy, stavby a jejich technická úroveň).

Rozhodujícím podnětem hospodářského růstu je rostoucí domácí, popřípadě zahraniční poptávka. To znamená, že žádoucí je, aby rostla mimo jiné i spotřeba domácností. Čím větší totiž bude naše spotřeba, tím lépe na tom bude naše ekonomika. A v čím lepší kondici bude ekonomika, tím víc nám umožní si vydělat a o to více budeme moci spotřebovat. Přesně na tomto principu je založena moderní ekonomika, proto ekonomové přirozenou spotřebu domácností podporují.

Ze stejného důvodu se ekonomové shodují také na tom, že jedním z faktorů růstu spotřeby domácností, a tím i růstu ekonomiky jsou také nejrůznější možnosti financování, kupříkladu půjčky a spotřebitelské úvěry.

To ovšem platí pouze za předpokladu, že jsou využívány v rozumné míře. V posledních dvou letech se ukázalo, že ne vždy tento princip přináší kýžené výsledky.

Nejlépe to můžeme ilustrovat na právě dobíhající globální ekonomické krizi. Bezprostřední příčinou spuštění nejprve finanční a následně i ekonomické krize bylo prasknutí nemovitostní bubliny v USA. Zde byla několik let uplatňována politika levných peněz, to znamená, že základní úrokové sazby byly na rekordně nízké úrovni a hypotéky na nákup nemovitostí se tak staly dostupné téměř všem – i domácnostem, které by jinak na vlastní bydlení neměly dostatek peněz.

To vyvolalo obrovský boom ve stavění nových domů a tato rychle rostoucí spotřeba přirozeně vytvářela také tlak na růst jejich cen.

To ovšem neodpovídalo realitě tržního prostředí. Když si situaci trh začal uvědomovat, základní úrokové sazby začaly opět stoupat a s nimi se zvýšily i měsíční splátky u hypoték s pohyblivou úrokovou sazbou. A spousta domácností s nižšími příjmy se tak dostala do problémů se  splácením, buď platily menší splátku, než měly, anebo přestaly splácet hypotéky úplně.

Těmto domácnostem pak byly zabaveny domy, jejich reálná hodnota klesla a do potíží se tak dostaly i finanční ústavy, nastala tzv. krize likvidity – banky neměly finanční zdroje, z kterých by pokryly ztráty z nesplácených úvěrů.

Konečným důsledkem  tak byl bankrot mnoha amerických bank.

Platební neschopnost domácností se ovšem promítla i do ostatních odvětví, což bylo nakonec i prvopočátkem globální ekonomické recese.

Je sice pravda, že kontrola bonity klienta žádajícího o úvěr šla tehdy do značné míry stranou, takže nemovitost si mohli pořídit i lidé, u kterých bankéři museli přinejmenším tušit možnost budoucích problémů se splácením. Nicméně viníky ekonomické recese nelze hledat pouze na straně nezodpovědných finančních institucí, ale rovněž na straně klientů.

Lidé často nejsou dostatečně vzděláni v oblasti financí, nemají dostatečné zkušenosti s úvěrovým financováním, neodhadnou či přecení své možnosti úvěr splácet.

V některých případech si dokonce ani pořádně neuvědomují, že půjčené peníze budou muset jednou vrátit.

Velmi důležitou prevencí před další krizí obdobného charakteru je proto finanční vzdělávání a dodržování zásad zodpovědného úvěrování.

-Text byl převzat z časopisu C Plus s laskavým svolením společnosti Cetelem