Současná vláda penzistům přidává více a více peněz, a tak se na první laický pohled může zdát, že to se státní penzí není tak kritické, jak se demografové a řada ekonomů snaží nastínit. Opak je ale pravdou. Současné politicky motivované zvyšování státních výdajů na penzi bez zajištění odpovídajících příjmů a především dlouhodobé stabilizace penzijního systému celou situaci ještě zhoršuje.

Stále opakovaná mantra „bez vlastních úspor v penzi se neobejdete“ tak nabývá ještě na větším významu. Jenže… využívání státem podporovaných produktů v sobě skrývá další riziko, které není na první pohled patrné. Politické riziko. Jeho význam ukazuje nejen česká historie, ale i nedávný a současný vývoj v Evropě.

Na našem území máme historickou zkušenost z dob budování socialismu, kdy úspory obyvatel byly nejprve převedeny na vázané vklady a následně znehodnoceny měnovou reformou.

V Maďarsku premiér Viktor Orbán ve snaze o sanování státního rozpočtu pohrozil lidem z 2. penzijního pilíře, že pokud se nevrátí (a především nevrátí naspořené peníze) zpět do průběžného systému, přijdou o 70 % penzí.

V Polsku nejprve z druhého pilíře odvedly veškeré polské státní dluhopisy. Tedy, ve skutečnosti řada fondů musela ještě připlatit, neboť vláda po nich chtěla více, než kolik měly v polských státních dluhopisech uloženo. A nyní pro Poláky plánuje další „reformu“ – přesun prostředků v objemu 162,3 PLZ ze státem garantovaných penzijních fondů na individuální účty… ovšem s poplatkem 15 % z objemu.

Ve všech soudobých případech se jednalo o prostředky z 2. pilíře, který byl v České republice zrušen Sociální demokracií. Nemělo by se být tedy čeho (víc) obávat. Opak je pravdou.

Když stát potřebuje peníze, hledá, kde může. Současná vláda např. ve snaze naplnit politické sliby hledá nové daně, např. bankovní daň. Tu pochopitelně zaplatí všichni střadatelé. Ovšem ani to nemusí stačit. A politici budou hledat dál.

Když je kde brát…

Druhý pilíř penzijního systému je pro konfiskaci ze strany státu ideální. Stát se na peníze občanů naspořené na penzi často nedívá jako na vlastní úspory obyvatel, ale jako na součást státního penzijního systému. A z této filozofie se nejedná ani o konfiskaci (krádež) soukromých úspor, ale pouze o úpravu (státního) penzijního systému.

Jenže v případě významnějších potíží státu se pro řešení předlužení hledají nejrůznější způsoby, jak ze svízelné situace ven. A všechny způsoby mají jedinou kasičku – občany. Často využívaným způsobem řešení státních dluhů je inflace. Ta sníží reálnou hodnotu dluhu, který se dá snadněji splácet znehodnocenými penězi. A že při kácení lesa létají třísky, je známé. Těmi třískami jsou úspory obyvatel, které se znehodnotí spolu se státními dluhy.

Znehodnocení měny inflací lze využít ale pouze u domácího dluhu. Je-li stát předlužen v zahraniční měně, inflace mu příliš nepomůže. Ta se promítne do směnného kurzu. V takovém případě může být řešením vyšší zdanění nebo konfiskace nějakého majetku (často prostřednictvím zdanění, jak se o to nyní pokouší KSČM a ČSSD v případě církevních restitucí).

A v tom okamžiku mohou přijít na mušku úspory obyvatel ve třetím pilíři.

Doplňkové penzijní spoření vs. podílové fondy

Doplňkové penzijní spoření je státem podporovaný produkt na spoření na penzi. Státní příspěvek a daňové zvýhodnění ho staví do lepší pozice, než jakou mají např. podílové fondy. Ovšem každá výhoda je něčím vykoupena. V případě penzijního spoření omezením výběru prostředků.

Bez ztráty státního příspěvku a nutnosti zpětného dodanění daňových úlev lze peníze z doplňkového penzijního spoření vybrat nejdříve po 60 měsících spoření ve věku alespoň 60 let. Už to může být komplikace. Mnohem horší je z pohledu politického rizika výpovědní lhůta 3 měsíce.

Peníze v podílových fondech nejsou nijak vázány. Pouze jsou-li vybírány po méně než 3 letech, je potřeba zaplatit daň z kapitálového výnosu, aktuálně ve výši 15 %. Po podání příkazu k prodeji podílových listů jsou peníze připsány na bankovní účet nejčastěji do 3 až 7 dnů. To výrazně snižuje politické riziko.

Pokud by se vládnoucí politická reprezentace rozhodla pro zabavení úspor obyvatel, u podílových fondů by uspěla jen stěží. Při prvním (druhém či třetím) náznaku a prvních krocích ke konfiskaci by většina obyvatel pravděpodobně své peníze vybrala a převedla na bezpečnější aktiva – bezpečnější ve smyslu, že na ně vláda nevidí a nedosáhne. Tím může být zlato, kryptoměny či zahraniční účty, v závislosti na míře politického rizika a ohrožení domácích úspor.

U penzijních fondů je situace komplikovanější. V prvé řadě lidé budou váhat mnohem déle. Nechtějí přijít o státní příspěvky a případné daňové zvýhodnění. To je na čas paralyzuje a lidé ztratí drahocenný čas. Až když uvidí, že o své úspory skutečně budou moci přijít, začnou jednat – podají výpověď k penzijnímu fondu. Jenže to už bude nejspíš pozdě.

Výpovědní lhůta běží tři měsíce a peníze mají být převedeny na účet na začátku následujícího měsíce. Efektivně se tak lidé dostanou k penězům z doplňkového penzijního spoření za 3 až 4 měsíce. A to je dostatečná doba nejprve zákonem zmrazit veškeré prostředky v penzijních fondech a tím výpovědi zastavit. Co se bude dít dál, nechť každý domyslí.