V učebnicích se obvykle dočteme, jak úrokové sazby ve finančním systému usměrňují tok běžných úspor do investic a tím podporují a ovlivňují hospodářský růst. Třebas jakože díky tomu, že pan Novák a mnozí další spoří a střádají, si může paní Musilová vzít hypotéku.

Přebytkové subjekty s využitím bankovním produktů a investičních instrumentů vytvořily a přenechaly své zdroje k financování poskytnutého úvěru. Střádající přebytkové subjekty jsou v tomto modelu motivováni úrokem, paní Musilová pak díky tomuto mechanismu získává financování svého vysněného bytu. Za půjčku platí úroky, věřitel je odměněn.

Nechme ale pohádek, odhalme pravdu, jak reálně dnes funguje a jak k financování skrytě přispívají centrální banky.

Novák a další spoří a Musilová bere hypotéku

Úrok býval považován za cosi, co mělo motivovat ke střídmosti, úsporám. Říkávalo se „pracuj a šetři“, nahromadíš kapitál, který ti umožní mít se lépe. Když budeš trpělivý, dostaneš jako odměnu úrok. Odkládání stranou mělo umožňovat shromažďovat zdroje financování, korunka ke korunce odložená střadateli nakonec (po)sloužila k financování deficitních subjektů. Deficitní subjekt pak byl nutností platit adekvátní úroky motivován k rozumnému hospodaření, k úvaze, že se dluhy musí (s)platit, vydělat na sebe včetně úroků.

Studenti se ve škole učí, jak jsou úrokové sazby mimořádně důležitým faktorem ovlivňujícím fungování ekonomiky. Tato má být díky úrokovým sazbám a ceně peněz udržována v rovnovážném i efektivně fungujícím stavu. Úrok býval považován za odměnu vyplácenou věřitelům i za to, že přijali riziko a byli ochotni poskytnout financování. Půjčuje se v příslibu toho, že se „investované“ finanční zdroje v budoucnu vrátí zhodnocené. Úrok býval jak měřítkem výnosu, tak metrikou rentability investic alternativních.

O úrokových sazbách učebnice píší, že uvádějí do rovnováhy nabídku a poptávku po penězích. Když jde pojednání trochu více do hloubky, dojde na oceňování investičních aktiv (a třebas i bytů) a uvažování o inkasovaném výnosu z hlediska ušlé příležitosti a nákladů obětované příležitosti.

Doby se zásadně změnily, dnes se spořit nevyplácí, úroky z vkladů a dluhopisů jsou reálně v záporu. Investiční matematika se stává nepoužitelnou, levné úvěry naopak lákají k zadlužování, roste dluh domácností, firem i států. Kdo neinvestuje, nebydlí ve vlastním, tomu jakoby ujížděl vlak; obětoval příležitost vstoupit na realitní nebo investiční žebřík. Minulé inflační epizody posledního půlstoletí příběhu úspěchu strategie investic na dluh svědčí – kdo se zadlužil, tomu inflační znehodnocení peněz později pomohlo.

Pokud si nějaká paní Spekulantka svého bytu neváží natolik, aby jeho vlastnění převážilo víru z výnosů z jiných investic, raději bude řešit své bydlení jinak a svůj byt prodá. Když jsou ale reálné úrokové náklady nulové nebo dokonce záporné, pak chce do bytu investovat kromě paní Procházkové třebas i paní Slepičková, Holubová nebo i Hrdličková. Aby naše paní Musilová v konkurenci kupujících obstála, bude muset nakonec sáhnout hlouběji do peněženky. Paní Spekulantka bude jásat, má hodně peněz – jenže její peníze jsou kapkou v moři. To moře je bezedné, soudobý finanční systém umožňuje vytvořit peněz ještě více a mnohem více.

Centrální banky v roli věřitele aneb Zdroje jsou

Když je peněz málo a je po nich velká poptávka, jejich cena roste. Onou cenou je pak úrok, kdo si chce peníze půjčit, ten si musí připlatit. V soudobém finančním systému je ovšem výše dostupných finančních zdrojů zásadně ovlivňována politikou centrálních bank.

Centrální bankéři mohou mávnutím kouzelného proutku vyslovit a učinit kouzlo ala „zdroje jsou“. Financování si vhodným zaříkadlem (budiž „kurzový závazek“, „program nákupu aktiv“) vyčarují a obchodním bankám dodají peníze v podobě další a další likvidity. K úsporám pana Nováka a řady dalších střadatelů pak existují konkurenční finanční zdroje, obchodní banky mají likvidity tolik, že nemají zájem klientské vklady nijak odměňovat.