Jak se zdá, praktické dopady teritoriality a povinnost skládat exekutorům takzvané obligatorní zálohy mohou být reálně velkou finanční zátěží i pro města hospodařící s veřejnými penězi.

Exekutorská komora se přesto nevzdává a stanovisko teritoriality v posledních týdnech stále aktivněji obhajuje, stejně jako předkladatelé novely v čele s Tomio Okamurou, zastáncem tohoto principu Jiřím Dienstbierem a řadou dalších politiků. Mají opravdu argumenty podložené praxí nebo se z jejich strany jedná jen o účelová až populistická tvrzení?

Blízkost exekutora - hlavní výhoda principu

„Představte si, že jste v kůži dlužníka. Přišla vám domů upomínka informující vás o existenci dluhu, nezaplatil jste, protože na to nemáte nebo platit nechcete. Pár týdnů na to vám přijde platební rozkaz od soudu a posléze i dopis od exekutora s výzvou k úhradě. A protože jste ani teď nezaplatil dobrovolně, pustil se do práce exekutor.“ Říká Kateřina Procházková, tisková mluvčí ze specializovaného portálu poradnaveritele.cz a dodává, že v takovém případě se jako dlužník obvykle snažíte před placením a tudíž i před exekutorem logicky spíš utéct, než abyste dobrovolně zůstával v blízkosti místně příslušného exekutorského úřadu.

Její slova potvrzuje exekutor JUDr. Ondřej Mareš LL.M. ze sdružení Exekutoři za spravedlivé exekuce, který vážně pochybuje o jakékoliv přínosnosti teritoriality pro věřitele nebo dlužníky. „Přestože jako hlavní výhodu teritoriality uvádí její zastánci i navrhovatelé právě blízkost exekutorského úřadu. Statistická data, která máme k dispozici, hovoří o tom, že se až 45 % dlužníků vůbec nezdržuje v místě svého trvalého bydliště, případně se v průběhu řízení stěhuje! Velmi často mají jako svoji trvalou adresu uvedenou jen ohlašovnu a fakticky bydlí samozřejmě jinde.“ Konstatuje strohá fakta Ondřej Mareš.

Docházelo by snad k předávání spisů?

Nad praktickými dopady místní příslušnosti exekutorů se zamýšlí také Mgr. Dalibor Blažek, starosta města Aš, který má za svoji dosavadní pracovní kariéru bohaté zkušenosti s vymáháním pohledávek do městské kasy v řádech milionů korun. „Z praxe víme, že dlužníci, po nichž vymáháme pohledávky, se velmi často stěhují z místa na místo po celé České republice a není vůbec jednoduché je dostihnout. V případě uplatnění principu teritoriality se obávám, že by za nimi jednotlivé složky nejspíš jen dlouze a bezcílně cestovaly po celé republice. A vážně pochybuji, že by se jednalo o zlepšení či zrychlení současné situace, spíše naopak. “ Konstatuje Dalibor Blažek.

Popře praxe teritorialitu?

Na otázku, jaký by byl v této situaci konkrétní postup, jsme nikde bližší odpověď neobdrželi. Nikdo neví, zda by na počátku případu přidělený exekutor případ také měl dokončit, a to i přesto, že se dlužník odstěhoval na druhý konec republiky. V tom případě by se vlastně cca v polovině případů hned zkraje popřela hlavní deklamovaná výhoda teritoriality. Rozhodně by pak příslušný exekutorský úřad již neměl dlužníka ve své blízkosti a hezky pod dohledem, jak se uvádí v legislativním návrhu.

Prodloužení procesu vymáhání

Druhou možností pak je, že by si exekutoři mezi sebou složky vzájemně předávali.  „V tom případě se lze oprávněně domnívat, že by se případy neúnosně protahovaly a navíc i zdražovaly. Dlužník se sice sbalí ze dne na den a přestěhuje se, ale reakci příslušného exekutorského úřadu, který se stará o tisíce případů, nejspíš ze dne na den nelze čekat. Proto proti současnému stavu očekáváme neúměrné prodloužení lhůt ve vymáhání, což pro věřitele rozhodně není dobrá zpráva.“ uvádí Kateřina Procházková.

Čekají věřitele i opakované úhrady obligatorních záloh?

A co dalšího by s sebou zákonitě přineslo předávání složek mezi jednotlivými exekutorskými úřady? Exekutorská komora totiž navíc žádá, aby věřitel ještě před vlastním zahájením případu složil na účet exekutora takzvanou obligatorní zálohu. Z ní by se měly hradit přímé výdaje, ty by se sice po úspěšném vymožení dluhu započítaly vůči odměně exekutora. Jenže!

„Ani tento praktický dopad není v žádném z předložených návrhů konkrétněji řešen.“ Říká Kateřina Procházková, která zároveň upozorňuje na fakt, že pokud první exekutor v řadě učiní část úkonů a vyčerpá tudíž i část zálohy, dalšímu exekutorovi v řadě by tedy měl předat složku i zbytek peněz uhrazených věřitelem. Bude-li se takto situace opakovat třeba pětkrát za sebou, rozhodně nelze očekávat, že ze zálohy něco zůstane. Spíš naopak. Lze tedy reálně předpokládat, že exekutoři budou věřitele opakovaně žádat o další a další peníze?

Bude teritorialita ukrajovat peníze z veřejných rozpočtů?

Výsledkem tedy může být, že věřitel sice uhradí na zálohách řádově tisíce, ale dlužník se mezitím několikrát alespoň formálně přestěhuje a jeho případ bude stále na počátku? „Pro nás, jako pro zástupce státní správy hospodařící s veřejnými financemi, je tento dopad teritoriality, který by znamenal další zatížení našeho rozpočtu kvůli vymáhání pohledávek naprosto nepřijatelný!“ upozorňuje starosta Dalibor Blažek.

A podobný názor zastává i Kateřina Procházková, která prezentuje praktické zkušenosti drobných věřitelů. „Stává se, že dlužník svého věřitele leckdy připraví o veškeré úspory a on už nemá další prostředky na vymáhání své pohledávky. I proto nám navrhovaný systém přijde vůči věřitelům značně diskriminační.“

Nebo se bude otázka místní příslušnosti řešit jen při podání návrhu na zahájení exekuce? Tedy dle formálního bydliště dlužníka, který jak jsme již uvedli výše, bydlí ve zhruba polovině případů na úplně jiné adrese a často mimo územní působnost přiděleného exekutora. V tom případě věřitelé spatřují v nastíněných scénářích jistý protimluv a uniká jim, jak by v těchto případech měla teritorialita přispět k tomu, aby měl exekutorský úřad ke svému dlužníkovi blíže a mohl efektivněji vymáhat jejich pohledávky.