Není těžké si představit, že nejvíce chudých lidí v Evropě žije v Rumunsku, kde představují celou čtvrtinu populace. A že ve Francii se pod laťkou chudoby naopak nalézá pouze jeden z osmi tamních obyvatel. Na Západě však mají potřebu si zvlášť objasňovat zdánlivě šokující skutečnost, že vůbec nejnižší míru chudoby má z celé Evropské unie – Česká republika! Této skutečnosti se často dovolává Nečasova vláda, kdykoli vysvětluje, jak jsou její reformy, škrty a daně sociálně únosné.

Český statistický zázrak je prostý. Průměrný příjem na českou hlavu tvoří jen 25 procent příjmu francouzského. Hranice chudoby je tedy v každé zemi jiná, protože je určována podle mediánu, přesného středu příjmů v intervalu nejvyšší-nejnižší, jenž se vypočítává z příjmů každé domácnosti a počtu lidí, kteří v ní žijí.

Chudá je v Evropě domácnost, která dosáhla jen 60 procent a méně tohoto mediánu. Z toho plyne, že statisticky chudý Francouz může platit útratu za statisticky nechudého Čecha v nejdražší pražské restauraci. Ale vůbec z toho neplyne, že česká vláda svými škrty a jiným džusováním nižších středních tříd spolehlivě rozdmýchá sociální bouře mezi obyvatelstvem, protože nejnižší statistická míra chudoby je reálným faktorem stability.

Platná teorie relativity

Není bez významu, když prostým součtem relativní chudoby země po zemi můžeme konstatovat, že v Evropě je 82 milionů lidí žijících pod hranicí chudoby, což činí 16,5 procenta z celkového počtu obyvatel (Česko má 10 procent). O míře absolutní chudoby nám tohle sice neříká nic. Ale to, co v Evropě ovlivňuje pocit sociální (ne)spravedlnosti či faktickou sociální (ne)soudržnost ve společnosti, jsou hlavně relativní veličiny, rozměry sociální propasti – a ne obsahy žaludků. Z hlediska sociálního smíru či naopak konfliktu rozhoduje právě statistika vycházející z příjmového mediánu. A nikoli to, jak kde konkrétní chudoba vyhlíží. Méně vyspělé Česko – a stejně tak Slovensko nebo Slovinsko – mohou tudíž mít s chudobou menší sociální a politický problém nežli třeba Dánsko nebo Velká Británie.

U posledně jmenovaných zemí – s totožným příjmem na hlavu – lze ovšem z míry relativní chudoby odvodit rozdílnost státních politik v oblasti péče o sociálně potřebné, nezaměstnané, invalidy a tak dále. A tím i míru sociálních a politických rizik. Británie s mírou chudoby ve výši 19 procent – tedy téměř dvakrát větší než v Česku – je na tom v tomto směru nesporně hůře nežli Dánsko s 12 procenty chudých. Je zřejmé, že Londýn selhává v oblasti přerozdělování, v optimalizaci vzdělávacího procesu a při budování „trampolín“, které vracejí nezaměstnané na trh práce.

 -Johanka Mrázová| Pokračování najdete v původním článku "Sametový scénář" na Profit.cz