Ministerstvem dopravy prezentovaný záměr "řidičáku na zkoušku" je konstruovaný bez  vnímání života, skutečnosti, že 18-ti letý novopečený řidič dosti často nemá auto ani si ho nemůže půjčit a prostě nejezdí. Po uplynutí doby 2 let, kdy se nedopustí závažného přestupku získává automaticky plnohodnotný řidičský průkaz. Stává se tedy "dokonalým" řidičem pouze díky "vydržení", tedy uplynutím doby.

Lze předpokládat, že nováček raději nebude jezdit, aby se nevystavoval riziku, že o řidičské oprávnění může přijít. Pak po dvou letech sedne do auta a jeho řidičské schopnosti po uplynulé době jsou ještě menší, než v okamžiku kdy vykročil z autoškoly.

Naopak řidičský průkaz s omezenou platností znamená, že jestli ve stanovené době (například v Rakousku to je s určitými malými výjimkami 12 měsíců) neabsolvuje praktický dvoudenní výcvik, především s cílem zdokonalení řidičských schopností a dovedností při zvládnutí krizových situací, stává se jeho řidičský průkaz neplatnou a bezcennou kartičkou.

Pojďme se vrátit na začátek. Je velice důležité, zda řešíme pojem řidičáku na zkoušku, nebo na dobu omezenou. Jsou to úplně jiné pohledy na řešení problému, který existuje a o kterém všichni víme. Musíme se věnovat začínajícím řidičům.

V praxi to znamená dále je vzdělávat v praktických dovednostech i teoretických znalostech. A pokud nebude tato další příprava řešena zákonem, lze jen těžko donutit začínající řidiče k tomu, aby se sami připravovali na odpovědnou, a troufám si říct celoživotní roli řidiče. A to platí i o řidičích, kterým už dávno není 18 let.

Současné požadavky na řidiče  jsou zcela jiné, než tomu bylo třeba před dvaceti lety. Hustota provozu, rychlá auta a motocykly a celá řada negativních vlivů, které ovlivňují řidiče, přímo vybízejí k tomu, aby zákon jasně určil podmínky dalšího vzdělávání. Je třeba řídit se zdravým selským rozumem, a chránit tak životy začínajících motoristů a zároveň i ostatních účastníků silničního provozu. A to v poslední době platí stále více u řidičů jednostopých vozidel.

Myslím, že není v současnosti důležité pilovat "vybodovávací" alternativy vůči novým řidičům s cílem trestat je za porušení "pravidel" zdvojnásobením bodového trestu, nebo je do jejich řidičských začátků obdařit pouze polovinou jejich vstupní bodové výbavy. Z pouhé represe je nutné zásadně změnit směr a přenést naše úsilí do oblasti prevence. Musí být našim společným cílem především naučit novopečené řidiče zvládat vozidlo a řídit tak, aby zbytečně nezabíjeli ani sebe, ani nebyli smrtelným nebezpečím pro druhé.

Způsob povinného výcviku, u nás již dlouhodobě citovaný jako „rakouský model“, znamenal u našich sousedů snížení počtu mrtvých (u nejkritičtější věkové kategorie 18 – 26 let) ze 100  na 20. To je číslo, které je tak bombastické, že ho není potřeba komentovat, ale musíme začít okamžitě konat!

Veškeré úsilí by mělo přejít od nekonečných diskuzí k rázným činům, tedy novele zákona č. 247/2000 Sb.  (Zákon o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel). Vyžaduje masivní legislativní aktivitu nejen ministerstva dopravy ČR, ale spolupráci všech odborných subjektů.

I rakouský systém vznikl s porodními bolestmi. Jeho iniciátorem byl před 14 lety náš nejbližší partnerský automotoklub ÖAMTC. Ten zároveň vytvořil dokonalou infrastrukturu 14 tréninkových center, které svým počtem a vzdáleností ideálně pokrývají rozlohu Rakouska. Rakouský automotoklub ÖAMTC je zároveň i provozovatelem a odborným garantem výcviku vůči státu. Vytvořil jednotnou metodiku a postupy.

V současnosti bohužel můžeme našim kolegům v Rakousku jejich úspěchy jen závidět. Ve všech dalších krocích nám, tedy UAMK, náš tradičně velmi blízký rakouský automotoklub (mimochodem s členskou základnou 2 milionů členů v zemi s 8,5 miliony obyvatel) opětovně nabídl komplexní a rozsáhlou pomoc nejen v legislativní přípravě, ale i předání cenných praktických i politických zkušeností včetně poskytnutí zdokumentovaných přínosů tohoto modelu pro rychlé „proražení“ schvalovacích bariér.

K samotné realizaci však potřebujeme spolupráci široké fronty rozumných zainteresovaných odborníků, zejména ale pak vnímání Ministerstva dopravy a jeho ochotu uznat fakt, že i mimo jeho zdi může vzniknout něco smysluplného, kvalitního a společensky přijatelného. Ministerstvo dopravy jde zatím cestou větší represe, nikoliv tolik potřebné prevence.