Papírové dvacetikoruny mají vyšší hodnotu! ČNB připravuje vydání nového vzoru 1000 Kč bankovek Podle ní je součin peněžní zásoby a rychlosti obratu peněžní jednotky roven součinu reálného produktu a cenové hladiny. Při stabilní rychlosti obratu a konstantní velikosti produktu je tedy inflace přímo úměrná zvýšení peněžní zásoby. Ačkoliv v praxi – a zejména v krátkém období – většinou nelze tuto závislost v tak ideální podobě vysledovat, výzkumy ukazují, že v dlouhém období jsou změny množství peněz velmi významným činitelem vývoje cenové hladiny. Položme si tedy důležitou otázku: Kde, kdy a jakým způsobem peníze vznikají a zanikají? Problémy naší analýzy budou zkoumány hlavně z hlediska českého prostředí. Avšak s jistou mírou volnosti můžeme závěry aplikovat i na ekonomiku eurozóny, USA a jiných zemí s podobně koncipovaným finančním sektorem. V úvahách o podstatě vzniku a zániku peněz se neobejdeme bez přesné definice pojmu „peníze“. Ovšem určit, co do peněžní zásoby patří a co nikoliv, je pro centrální banky i akademiky tvrdým oříškem. Pro potřeby našeho článku budeme za peníze považovat dvě složky – oběživo a účetní peníze. Oběživem (hotovostí) rozumíme bankovky a mince, které drží veřejnost. Nepovažujeme za něj bankovky a mince v pokladnách obchodních bank a centrální banky. Účetní peníze jsou vklady nebankovních subjektů na běžných účtech u obchodních bank a centrální banky. Nepatří sem vklady státu. Tomuto vymezení peněz přibližně odpovídá peněžní agregát M1 definovaný Českou národní bankou, Evropskou centrální bankou i americkým Fedem. Nebudeme brát v úvahu jiné formy financí s nižší likviditou (např. termínové vklady), které se v praxi do peněžní zásoby obvykle počítají. Zůstatky na mezibankovních účtech neřadíme mezi peníze a označíme je, jak je v moderním bankovnictví zvykem, pojmem „likvidita“. Dále předpokládejme dvoustupňový systém s centrální (emisní) bankou a mnoha bankami. Pojmem banka budeme rozumět pouze obchodní, resp. komerční banku působící na daném území. Pro zjednodušení vylučme z našich úvah jiné, méně významné subjekty, jenž v ekonomice plní obdobnou funkci jako obchodní banky – např. spořitelní a úvěrní družstva. Nebankovní subjekty, které mají v bankách vklady, budeme nazývat klienty. Budeme brát v úvahu pouze mezibankovní platební styk uskutečňovaný přes clearingové centrum centrální banky. Ve skutečnosti mohou peníze vznikat a zanikat v různých měnách. My však budeme předpokládat jen jednu měnu a nebudeme brát v potaz přes hraniční finanční toky, konverze či swapy. Kvůli zjednodušení také pomineme záležitosti týkající se veřejných financí jako jsou sociální transfery, výběr daní, prodej vládních dluhopisů, úvěry poskytnuté centrální bankou státu aj. Vznik či tvorbu peněz budeme označovat synonymem „emise peněz“ a zánik peněz bude znamenat totéž co „stahování peněz“. Pro ilustraci konkrétních účetních případů v druhé části článku je využita účtová osnova podle knihy Rudolfa Balouška a kol. „Podvojné účetnictví v bankách“ z roku 2007. Pro názornost nebudeme využívat účty účtové třídy 3 (časové rozlišení, různé pohledávky a závazky aj.). V oblasti bankovnictví a měnové politiky jsou dodnes zakořeněny mýty. Mnoho lidí se domnívá, že peníze vznikají a zanikají výhradně v centrální bance. Také se docela rozšířil názor, že centrální banka emituje a stahuje peníze úmyslně v rámci své měnové politiky. Tyto představy můžeme prizmatem moderního finančního systému označit za naprosto liché. Centrální banka nemůže přímo stanovit množství peněz v ekonomice. Nemá peněžní nabídku pod kontrolou. Má pouze možnost do jisté míry ovlivnit vývoj peněžní zásoby regulací úrokové míry a vykonáváním bankovního dohledu. Je též zodpovědná za emisi a stahování bankovek a mincí, jejichž množství v oběhu však, jak uvidíme dále, neurčuje. Peníze prvotně vznikají a zanikají v obchodních bankách v podobě účetních peněz. K emisi většiny peněz dochází, když banky poskytují nebankovním subjektům úvěry. Peníze se také tvoří při úročení vkladů a dalších závazků bank vůči nebankovním subjektům, při výplatách dividend akcionářům bank (pokud jsou to nebankovní subjekty), při výplatách mezd, odměn a tantiém zaměstnancům a členům statutárních orgánů bank a konečně při nákupech majetku a služeb bankami od nebankovních subjektů. Zánik peněz je spjat s opačnými činnostmi. Největší objem peněžní zásoby se stahuje, když nebankovní jednotky splácí bankám úvěry a úroky z nich. V menší míře nastává zánik peněz při prodeji majetku a služeb bankami nebankovním subjektům. Odchylkou od pravidla, že peníze vznikají a zanikají primárně v podobě účetních peněz, jsou případy, kdy dochází k okamžité hotovostní platbě i zaúčtování přes pokladní hodnoty. Jde kupříkladu o poskytnutí nebo splacení úvěru v hotovosti. Tyto úkony jsou dnes již málo četné a nebudeme se jimi dále zabývat. Tvorba a zánik peněz jsou ve všech případech výsledkem účetních operací založených na vztahu mezi bankami a nebankovními subjekty (klienty, zaměstnanci, akcionáři nebo členy statutárních orgánů banky). Jsou-li takové operace (kupříkladu výplaty dividend) prováděny mezi dvěma nebankovními subjekty, k tvorbě či zániku peněz nedochází – buď se peněžní prostředky pouze přelévají z jednoho účtu na druhý, anebo je mezi subjekty předána hotovost. Ke změně množství peněz nedochází ani při účetních operacích založených na vztahu mezi dvěma obchodními bankami. Poskytují-li si kupříkladu banky úvěr, přelévá se jen likvidita, přičemž její celkový objem v bankovním sektoru zůstává ceteris paribus konstantní. U operací založených na vztahu mezi centrální a obchodní bankou – typicky u repo operací, jež jsou hlavním nástrojem měnové politiky – se velikost peněžní zásoby také nemění, centrální banka jen ovlivňuje objem likvidity. Nyní musíme lehce poopravit dřívější tezi, že peníze vznikají a zanikají v obchodních bankách. I centrální banka může tvořit a stahovat peníze, ale pouze v případě, že provádí aktivity à la obchodní banka, tj. například poskytuje úvěr nebankovním jednotkám. Věnujme se nyní zevrubně konkrétním případům vzniku a zániku peněz. Jak jsme již uvedli, děje se tak primárně ve formě účetních peněz. Podívejme se na problematiku z hlediska českého bankovního účetnictví. Za klíčový můžeme označit účet 221 – běžné účty klientů. Tento účet představuje pro banku závazky vůči jejím klientům. Vznik peněz je spojen se zápisy na jeho závazkové straně (pravé straně D) a říkáme, že dochází ke kreditování účtu. Zánik peněz bývá naopak doprovázen zápisy na jeho aktivní straně (levé straně MD), což lze nazvat debetováním účtu. Účet 221 je pro banku účtem pasivním a zůstatek na něm musí být jen na straně D (nebudeme uvažovat výjimku v podobě kontokorentního úvěru). Součet zůstatků všech účtů 221 v bankovním sektoru je roven objemu účetních peněz v ekonomice. A celkový objem peněžní masy minus součet zůstatků všech účtů 221 v bankovním sektoru se rovná objemu oběživa. Nelze pochopitelně říct, že jakákoliv změna na účtu 221 představuje vznik nebo zánik peněz. Odešle-li klient například určitou částku ze svého běžného účtu na účet jiného subjektu do jiné banky nebo vybere-li určitou částku ze svého běžného účtu v hotovosti, zůstává peněžní zásoba ceteris paribus konstantní. Peníze se toliko přesunou z jednoho účtu 221 na druhý, resp. změní svou formu. Uveďme si dva příklady poskytnutí úvěru jako nejrozšířenějšího způsobu emise peněz. Za prvé je klientovi poskytnut krátkodobý úvěr ve výši 100 000 Kč. Při této operaci banka danou částkou debetuje účet 211 (krátkodobé úvěry) a zároveň kredituje účet 221 (MD 211/D 221). Zvýší se jí tak aktiva i pasiva o 100 000 Kč. O stejnou částku se zvýší i peněžní zásoba. Všimněme si také, že úvěr de facto generuje vklad. Banka vytvořila zdroje z ničeho. S novými penězi (resp. nově vytvořeným vkladem) může klient libovolně naložit, například je utratit. Druhým případem bude situace, kdy banka poskytne klientovi úvěr ve stejné výši, avšak rovnou jím zaplatí určité zboží či službu dodavateli, jenž má účet v druhé bance. Debetuje se opět účet 211, ale místo kreditování účtu 221, banka kredituje účet 122 – účty peněžních rezerv u emisních bank (MD 221/D 122). Účet 122 je mezibankovní, slouží pro napojení na clearingové centrum České národní banky. Využívá se nejen k ukládání povinných rezerv (částka odvozená od výše vkladů, kterou musí každá banka dle zákona udržovat u centrální banky), ale i pro účely platebního styku mezi tuzemskými bankami. Zůstatek na straně MD můžeme označit jako likviditu banky. Výše definovanou operací tedy zatím peníze nevznikly, zato poklesla likvidita banky klienta. Peníze vzniknou, až druhá banka připíše částku 100 000 na účet dodavatele (MD 122/D 221). Likvidita banky dodavatele vzroste, peněžní nabídka též. Další variantou tvorby peněz je úročení vkladů klientů. Je při tom debetován účet 612 (náklady na ostatní úroky) a kreditován běžný účet klienta (MD 612/D 221). O připsaný úrok se zvýší peněžní zásoba. Schopnost bank emitovat nové peníze se velmi hodí při výplatách mezd a odměn zaměstnancům. Využije se účet 631 – náklady na zaměstnance (MD 631/D 221). Obdobně banka postupuje při výplatě dividend nebankovním akcionářům. Debetuje účet 591 (hospodářský výsledek ve schvalovacím řízení) a vzniká nový vklad ve výši dividendy (MD 591/D 221). Tak se stane za předpokladu, že má akcionář běžný účet u banky, jež mu podíl na zisku vyplácí. Pokud ne, peníze vzniknou v jiné bance – viz. druhá varianta poskytnutí úvěru. Je-li akcionářem jiná banka, peníze nevznikají a snižuje se likvidita banky vyplácející dividendy (MD 591/D 122). Na růstu peněžní nabídky se též podílí bankovní nákupy majetku a služeb od nebankovních subjektů. Tyto transakce se z principu neliší od předchozích. Banka debetuje účet související s příslušným majetkem či službou (kupříkladu účet 434 – pořízení provozního hmotného majetku) a kredituje účet 221 (je-li dodavatel klientem banky) či 122 (je-li dodavatel klientem jiné banky). Peněžní masa se zvýší o cenu bankou nakoupeného majetku nebo služby. Největší objem peněz zaniká, když dojde ke splacení úvěrů i s úroky nebankovními jednotkami. Úročila-li banka úvěr 100 000 Kč z našeho prvního příkladu například šesti procenty, musí klient splatit 106 000 Kč. Banka touto částkou debetuje běžný účet klienta a kredituje krátkodobé úvěry (MD 221/D 211). O tuto sumu se sníží peněžní nabídka, sníží se aktiva i pasiva banky, její likvidita však zůstává ceteris paribus nezměněna. Obdobně by se stahovaly peníze při prodeji zboží a služeb nebankovním subjektům, jen by byl kreditován jiný účet. Bankovky a mince se z centrální banky do ekonomiky a z ekonomiky do centrální banky dostávají, ale nezvyšují ani nesnižují celkovou peněžní zásobu. Po jejich výrobě mohou být dodány do trezorů komerčních bank výměnou za rezervy na účtech u centrální banky (MD 111/D 122). V případě potřeby vydá banka klientovi určitou částku v hotovosti a o stejnou sumu sníží svůj závazek vůči němu (MD 221/D 111). Oběživo tak nahrazuje účetní peníze a množství peněz zůstává ceteris paribus konstantní. Stejně tak to probíhá i opačně – bankovky a mince, které si banky nepřejí držet v pokladnách (včetně opotřebených), se vrací do centrální banky. Poměr mezi množstvím oběživa a účetními penězi neurčuje centrální banka, nýbrž poptávka veřejnosti po oběživu. Banky se snaží držbu bankovek a mincí v pokladnách minimalizovat, poněvadž se jedná o neúročené aktivum. Centrální banka jejich požadavkům vždy vyhoví. Z naší analýzy vyplývá, že peníze vznikají úvěrovou činností v bankovním sektoru. Jejich množství v ekonomice není určováno měnovou politikou centrální banky, jak předpokládali kupříkladu někteří neokeynesiánští ekonomové. Tento závěr odpovídá koncepci endogenních peněz. Centrální banka může tvorbu peněz ovlivnit pouze omezeně, a to regulací úrokových měr či stanovením pravidel pro poskytování úvěrů a strukturu bankovního kapitálu.