Omezení těžby ropy plánované největšími těžařskými státy, především Saúdskou Arábií, ostatními zeměmi OPEC a Ruskem, je regulací, která má smysl. Přinejmenším z jejich pohledu, ale také kvůli celkovému investičnímu ovzduší v oboru.

Cena ropy je dána nabídkou a poptávkou. Vedle toho ji ovlivňují stovky dalších faktorů: spekulativní nákupy, politická situace, terorismus, to jsou alespoň zhruba ty hlavní. Ohniska spotřeby ropy jsou naprosto jinde než ohniska její těžby – jedinou výjimkou jsou Spojené státy. Jinak se tento svět dělí na exportéry ropy a dovozce ropy. Obrovské objemy „černého zlata“ jsou z jednoho konce planety dopravovány na druhý. Celý systém je proto zranitelný a náchylný k panice. To všechno dohromady vede k tomu, že ropa je považována za „strategickou“ surovinu. Za posledních deset let jsme zažili ceny ropy v maximu až 150 dolarů za barel, ale stejně tak v minimu 30 dolarů. To není přirozené tržní chování.

I když je tedy snaha OPEC a Ruska o omezení těžby regulatorním zásahem, hlavní význam je v pokusu ustálit cenu na úrovni, která bude zajišťovat exportérům příjmy a zároveň povede k dostatečným investicím do odvětví tak, aby objemy těžby byly „trvale udržitelné“. To je klíčový výsledek. Pro světovou ekonomiku není zase tak naprosto nejvíce důležité, zda bude ropa stát 40 nebo 60 dolarů, potřeba je, aby volatilita ceny nebyla tak děsivá, jako v posledním desetiletí.

K tomuto „cenovému nepokoji“ vedly i obrovské změny v rozložení sil těžařů. Spojené státy, které byly ještě před patnácti nebo i deseti lety považovány za upadající oblast těžby, byly v loňském roce renomovanou norskou společností Rystad Energy označeny za prostor s největšími zásobami na světě a to díky novému výzkumu a započtení zásob v břidlicích (dříve netěžitelných). Produkce ropy v USA také dynamicky vzrostla, přičemž slovo „dynamicky“ znamená zjednodušeně řečeno znásobení produkce. A to během necelých pěti let.

Zásoby, které jsme schopni současnými metodami vytěžit (a o kterých víme), nyní vystačí na minimálně 60, ale spíše na 70 let. Přičemž pokud budou i jen ve vyspělých zemích ve větší míře zavedeny elektromobily, pak je zde prostor spíše těžbu v horizontu 150 až 200 let. A pokud by ropu spotřebovával pouze chemický průmysl (což je v tuto chvíli těžko představitelné, ale vlastně nikoliv nemožné), pak zásoby vystačí na minimálně 300 až 400 let.

Ještě před necelými deseti lety se zdálo, že i při maximální těžbě existuje deficit nabídky, protože poptávka je příliš silná. To už také dávno není pravda. Nyní se odhaduje, že pokud by se všechny provozuschopné zdroje opravdu rozjely, přebytek nabídky by byl minimálně 20 procent nad poptávkou.

Všechny tyto úvahy musí brát producenti ropy do úvahy. Potřebují najít kompromisní cenu, která jim nebude ani podřezávat vlastní větev, ale která jim také nezničí jejich postavení. Kdyby zůstaly ceny na 110 nebo 130 dolarech (a nabídka by neuspokojovala poptávku), pak se sice tyto státy krátkodobě skvěle „pomějí“, ale výsledkem budou obrovské investice do alternativních zdrojů a vysoká cena přivolá o to rychleji pád ropy z jejího klíčového strategického postavení. Nehledě na rychlý rozvoj těžby, který by s těmito cenami téměř ihned nastal.

Jestliže by ale ceny byly na 30 nebo méně dolarech, nikdo naopak nebude investovat do těžby, celý obor se znovu „rozkolísá“. Nehledě na fakt, že příjmy ropných exportérů budou nedostatečné a tyto státy se ekonomicky zhroutí.